I.ÚS 2235/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2235/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti JP servis-OIL s. r. o., sídlem Podkrušnohorská 432, Litvínov, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022 č. j. 29 Cdo 2953/2020-270, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 30. 10. 2013 vedlejší účastnice jako výstavkyně vystavila stěžovatelce bankovní záruku na částku 20 000 000 Kč za účelem zajištění závazku stěžovatelky z registrace distributora pohonných hmot podle zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů, podle rámcové smlouvy ze dne 2. 10. 2013 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Za beneficienta byl původně označen Celní úřad pro Ústecký kraj, dodatkem ze dne 19. 5. 2015 byly za beneficienty označeny "celní úřady v České republice podle § 6 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů". Celní úřad pro Ústecký kraj dne 14. 12. 2015 vyzval vedlejší účastnici k vyplacení 20 000 000 Kč podle uvedené záruky z titulu pohledávek stěžovatelky na nedoplatcích daně z přidané hodnoty evidovaných Finančním úřadem pro Ústecký kraj. Vedlejší účastnice proto vyplatila bankovní záruku na účet uvedený ve výzvě a po stěžovatelce posléze požadovala zaplacení poskytnutého plnění. Stěžovatelka se poté žalobou po vedlejší účastnici domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zaplacení 21 066 371 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným vyplacením bankovní záruky. Nesouhlasila s tím, že skutečným příjemcem bankovní záruky byl Finanční úřad pro Ústecký kraj, nikoli Celní úřad pro Ústecký kraj. 2. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. 21 C 381/2018-157. Podle obvodního soudu účel bankovní záruky (posouzené podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) spočíval ve splnění podmínek registrace stěžovatelky jako distributora pohonných hmot podle § 6g odst. 1 písm. e) zákona o pohonných hmotách. Podle § 6i odst. 2 písm. b) téhož zákona za takové situace bankovní záruka slouží i k zajištění nedoplatků vedených nejen celním úřadem, ale i u jiných správců daně, čemuž odpovídá vyplacení záruky provedené vedlejší účastnicí. Celní úřad pro Ústecký kraj nadto v souladu se záruční listinou požádal o vyplacení záruky, samotná vedlejší účastnice neměla možnost uplatnit žádné námitky. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 15. 5. 2020 č. j. 14 Co 101/2020-216. Podle městského soudu se právní poměry mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí měly posoudit podle starší právní úpravy, tj. podle zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V nyní posuzované věci měla vedlejší účastnice povinnost plnit správci daně - celním úřadům bez námitek, na základě tzv. formálního principu posouzení podmínek bankovní záruky, a to na základě písemné výzvy, v níž mělo být specifikováno číslo účtu. Celní úřad pro Ústecký kraj jako beneficient vyzval v době platnosti záruky formálně bezvadným způsobem. Nebyl povinen specifikovat titul k úspěšné výplatě záruky, vedlejší účastnice to ostatně ani nebyla oprávněna přezkoumat. Vedlejší účastnice neporušila žádnou povinnost, a nárok na náhradu škody proto není důvodný. 4. Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným. Ke stěžovatelkou formulovaným právním otázkám, zda lze rozšiřovat okruh beneficientů bankovní záruky s odkazem na okruh zajištěných závazků či zákon o pohonných hmotách, zda lze čerpat bankovní záruku i pro závazky, které neeviduje přímo beneficient, zda lze takto čerpat i za situace, kdy beneficient sám uvede, že žádné závazky nemá, a který konkrétní subjekt má být ve věci stěžovatelky považován za beneficienta, Nejvyšší soud uvedl, že vycházejí z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Není přitom pochyb o tom, že v nyní posuzované věci nebyl okruh beneficientů nijak rozšířen a bylo plněno na účet specifikovaný oprávněnou osobou. Z výzvy se nadto nepodává, že Celní úřad pro Ústecký kraj "nemá žádné závazky" vůči stěžovatelce. Další stěžovatelkou formulované otázky se týkaly vztahu občanskoprávní úpravy bankovní záruky a zákona o pohonných hmotách; na jejich řešení však rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívala, protože zákon o pohonných hmotách nijak nemodifikoval podmínky určené záruční listinou. K vymezeným právním otázkám o použití občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku, Nejvyšší soud uvedl, že změny rámcové smlouvy učiněné po 1. 1. 2014 (tj. po účinnosti občanského zákoníku) se nepromítly do obsahu záruční listiny. Nadto by závěry rozsudků soudů nižších stupňů obstály v poměrech obou zmíněných zákonů, protože úprava bankovní (finanční) záruky podle občanského zákoníku vychází z právní úpravy v obchodním zákoníku. Konečně Nejvyšší soud "jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení" dodal, že stěžovatelce nemohla vzniknout bez dalšího majetková újma. Měla-li stěžovatelka pochybnost o splnění podmínek záruční listiny, měla odmítnout výzvu vedlejší účastnice k plnění a případně uplatnit uvedenou obranu v soudním řízení. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti přezkoumat dovoláním napadená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka v dovolání namítala, že rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu jsou překvapivá a v rozporu s "principem spravedlnosti". Nejvyšší soud dále přehlédl, že stěžovatelka rozhodnutím obecných soudů vytýkala "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a zjištěnými závěry (viz bod 88 dovolání stěžovatelky). Nepřezkoumatelný je závěr Nejvyššího soudu, že vztah předpisů soukromého práva a zákona o pohonných hmotách není ve věci rozhodný. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že není rozhodné, kterou právní úpravou se řídí poměry mezi ní a vedlejší účastnicí (obchodní zákoník, či občanský zákoník). Stěžovatelka rovněž tvrdí, že napadené usnesení je vnitřně rozporné, a to konkrétně, že Nejvyšší soud na jednu stranu připustil, že dodatek ze dne 19. 5. 2015 záruční listinu měnil, ač současně uvedl, že se změna rámcové smlouvy (uzavřené dříve mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jako podklad pro vystavení bankovní záruky, viz sub 2, pozn. Ústavního soudu) nepromítla do obsahu záruční listiny. Konečně stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že nesprávně uvedl v napadeném usnesení, že jí nemohla vzniknout majetková újma; vyplacením bankovní záruky došlo ke zmenšení jejího majetku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového