I.ÚS 234/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 234/19 ze dne 3. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou se sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 10. 10. 2017, č. j. 54 Co 386/2016-575, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, č. j. 28 Cdo 3136/2018-642, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a společnosti legally cz s.r.o., se sídlem Chopinova 483/18, Ostrava-Přívoz, IČ 285 87 341, zastoupené Mgr. Petrem Psotkou, advokátem se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů konkretizovaných výše v návětí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel v původním řízení před obecnými soudy vystupoval v procesním postavení žalovaného, vůči němuž se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala (po částečném zastavení a částečném přerušení řízení, kdy původně právní předchůdkyně vedlejší účastnice požadovala částku 787 500 Kč s příslušenstvím solidárně po stěžovateli i jeho otci) zaplacení částky 598 500 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětná částka"). Vedlejší účastnice byla právní nástupkyní správkyně konkursní podstaty úpadce X (dále jen "úpadce"), přičemž podstatou sporu bylo, zjednodušeně řečeno, to, že na bankovní účet stěžovatele byla připsána předmětná částka dlužníkem úpadce, ačkoliv mezi stěžovatelem a dlužníkem úpadce neexistoval právní vztah, jehož obsahem by bylo zaplacení této částky, nýbrž takovýto vztah existoval mezi dlužníkem úpadce a úpadcem, jehož jediným společníkem a jednatelem byl otec stěžovatele pan V. M. (který byl rovněž žalovaným, ale v řízení před Ústavním soudem se postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdal - viz níže část III. tohoto rozhodnutí). 3. Otec stěžovatele pak předmětnou částku měl z tohoto bankovního účtu vybrat. Plateb dlužníka úpadce na bankovní účet stěžovatele, případně přímo jeho otci, bylo v souvislosti s dodávkami palet úpadcem dlužníkovi více, přičemž ve vztahu ke třem těmto dodávkám (resp. třem fakturám vystaveným za tyto dodávky) byl otec stěžovatele pravomocně odsouzen v trestním řízení za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu dle § 126a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění dříve platném a účinném, neboť tento měl část faktur, které správně měl vystavit úpadce svému dlužníkovi, vystavit svým jménem a vyvést tak z konkursní podstaty úpadce částku cca 625 000 Kč. 4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") rozhodl svým rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Jádrem jeho argumentace bylo především to, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice (správkyně konkursní podstaty úpadce) neprokázala, kdy stěžovatele k vydání předmětné částky do konkursní podstaty vyzvala, a to, že na bankovním účtu stěžovatele se v době, kdy správkyně konkursní podstaty úpadce stěžovatele vyzvala k vydání předmětné částky, již předmětná částka nenacházela, neboť ji postupně v hotovosti vybral otec stěžovatele. Tento rozsudek nalézacího soudu předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem není. 5. Vedlejší účastnice se proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolala a na podkladě tohoto odvolání Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") svým napadeným rozsudkem změnil původní rozsudek nalézacího soudu tak, že uložil stěžovateli zaplatit předmětnou částku vedlejší účastnici do tří dnů od právní moci rozsudku, a to částečně s požadovaným příslušenstvím, v rozsahu zbývajícího požadovaného příslušenství však potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a stěžovateli i vedlejší účastnici uložil zaplatit České republice-Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů řízení částky 3 630 Kč a 3 845 Kč. 6. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně) k vydání celé předmětné částky do konkursní podstaty stěžovatele vyzvala, a to částečně výzvami, částečně samotnou žalobou, a z toho, že nenachází-li se na cizím bankovním účtu dostatečné prostředky v době výzvy k jejich vydání, pak je rozhodující, zda se tak stalo neoprávněným nakládáním s nimi osobou majícím právo s takovým účtem disponovat. Jelikož stěžovatel umožnil svému otci, aby z bankovního účtu v době, kdy již na majetek úpadce byl vyhlášen konkurs, vybral peněžní prostředky, které patřily do konkursní podstaty, pak umožnil neoprávněné nakládání s nimi a irelevantní byla jeho procesní obrana, že o bankovním účtu vedeném na své jméno neměl žádný přehled, neboť s ním disponoval toliko jeho otec. 7. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením. Svůj výrok odůvodnil zejména tím, že ačkoliv odvolací soud nekvalifikoval zjištěný skutkový stav zcela správně, na věci by to ničeho nezměnilo. Finanční prostředky na bankovním účtu jsou totiž ve vlastnictví banky a majitel účtu má toliko pohledávku v odpovídající výši za bankou. Jelikož dle konstantní judikatury povinnosti z bezdůvodného obohacení nepřechází na další osoby, k nimž se původní bezdůvodné obohacení dostalo dalšími majetkovými dispozicemi osoby bezdůvodně obohacené, bylo zcela irelevantní, kdo z bankovního účtu předmětnou částku vybral či zda se na něm v době výzvy nacházela. 8. Relevantní je pouze to, že v rozhodné době byl na majetek úpadce vyhlášen konkurs a že jeho dlužník plnil jiné osobě než správci konkursní podstaty. K otázce prokázání doručení výzev k vydání předmětné částky do konkursní podstaty pak Nejvyšší soud uzavřel, že názor odvolacího soudu, že k doručení výzvy došlo nejpozději okamžikem doručení žaloby, je správný a v souladu s předchozí judikaturou, proto je irelevantní, zda byly či nebyly doručeny výzvy k vydání jednotlivých dílčích součástí předmětné částky ještě předtím. III. Argumentace stěžovatele a dalších účastníků řízení 9. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá 1) ignorování vzniku celé situace; 2) nezohlednění skutečnosti, že účet byl toliko platebním místem; 3) nezohlednění skutečnosti, že stěžovatel se neobohatil; 4) extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem; 5) nedůvodné průtahy v řízení. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně: 10. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy zcela ignorovaly, že to byl dlužník úpadce, kdo v rozporu s usnesením o prohlášení konkursu na majetek úpadce plnil někomu jinému než správkyni konkursní podstaty. Poukazuje na § 114 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle nějž jestliže osoba, vůči níž má dlužník pohledávku, po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s vydaným předběžným opatřením plní nikoliv k rukám insolvenčního správce, ale dlužníka, svého závazku se nezprošťuje. 11. Dle stěžovatele obdobné pravidlo má platit i ve vztahu k rozhodnutí o úpadku, dokonce podle něj jeho logice odpovídá, aby bylo aplikováno i za předchozí právní úpravy, která se použila i na úpadce, tedy za zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007, byť stěžovatel uznává, že ten takové ustanovení neobsahuje. Každopádně však správkyně konkursní podstaty měla vyžadovat plnění od dlužníka úpadce, nikoliv od stěžovatele. 12. Ad 2) stěžovatel obsáhle argumentuje pro závěr, že plněním na jeho bankovní účet nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení stěžovatele, neboť v souladu s obsahem právního vztahu mezi jeho otcem a jeho dlužníkem byl tento bankovní účet platebním místem. Osobní účast stěžovatele se tak omezuje toliko na to, že na jeho jméno byl nominálně veden předmětný bankovní účet, do vztahu mezi svým otcem a jeho dlužníkem ni