I.ÚS 2456/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2456/16 ze dne 20. 6. 2017 N 103/85 SbNU 713 K interpretaci § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jízda nevidomého načerno)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 20. června 2017 sp. zn. I. ÚS 2456/16 ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem, se sídlem Saskova 1961, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 vydanému v exekučním řízení k vymožení nezaplaceného jízdného a přirážky k jízdnému, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. I. Výrokem III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli jako povinnému u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 41 EXE 80/2010. Exekuce byla nařízena na návrh oprávněného, Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., podle vykonatelného rozsudku téhož soudu sp. zn. 8 C 209/2001 ze dne 29. června 2001 k uspokojení pohledávky oprávněného, odpovídající jízdnému a přirážce k jízdnému za porušení přepravní smlouvy ve výši 208 Kč a nákladům řízení ve výši 1 475 Kč. 3. Stěžovatel v průběhu řízení opakovaně (nejprve podáním doručeným soudu dne 4. ledna 2013 a poté podáním ze dne 9. února 2015) usiloval o zastavení exekuce. Tvrdil, že exekuce je vedena pro dluh, který neexistuje, nevznikl a ani nikdy vzniknout nemohl. Řečené dovozoval ze skutečnosti, že je nepřetržitě od roku 1994 držitelem průkazu ZTP/P, a měl tudíž podle ustanovení § 31 a příloh číslo 2 a 3 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, mimo jiné nárok na bezplatnou dopravu spoji místní veřejné hromadné dopravy (poznámka Ústavního soudu: od 1. ledna 2012 je nárok na bezplatnou dopravu obsažen v § 36 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů). Na tuto zákonnou úpravu navazuje také Tarif Pražské integrované dopravy vydaný Regionálním organizátorem Pražské integrované dopravy (který je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy), jenž držitelům průkazů ZTP/P rovněž přiznává nárok na bezplatnou přepravu v provozu Pražské integrované dopravy. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel nemohl jezdit bez platného jízdního dokladu v pražské městské hromadné dopravě, neboť takový jízdní doklad nikdy nepotřeboval. Oprávněnému tak nemohlo vůči stěžovateli nikdy vzniknout právo na jízdné a ani na smluvní pokutu. Podle stěžovatele byly v jeho věci splněny předpoklady pro zastavení exekuce. Ve svém druhém podání ze dne 9. února 2015 stěžovatel poukazoval konkrétně na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř."), jež by mělo fungovat jako korektiv bránící výkonu rozhodnutí zjevně nespravedlivému a jsoucímu v rozporu s dobrými mravy. Taková situace nastala právě v jeho věci. Stěžovatel dále uváděl, že nemohl uplatnit své námitky proti oprávněnosti vymáhané pohledávky v nalézacím řízení, protože o průběhu nalézacího řízení nebyl informován. Veškerá doručení písemností proběhla fikcí a následně mu byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, který však byl ve věci nečinný, řízení se aktivně neúčastnil a práva stěžovatele nijak nehájil. Nalézacímu soudu stěžovatel mimo to vytkl, že neučinil ani všechny potřebné kroky ke zjištění jeho faktického pobytu. Pro ztotožnění černého pasažéra se svou osobou měl pak stěžovatel jediné vysvětlení, podle něhož byl zřejmě zneužit jeho rodný list, který v rozhodném období ztratil. 4. Obvodní soud se s předloženými námitkami neztotožnil. Usnesením č. j. 41 EXE 80/2010-89 ze dne 26. března 2015 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce došlý soudu dne 4. ledna 2013 a usnesením č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015, v jeho výroku I, pak i návrh stěžovatele ze dne 9. února 2015. V obou rozhodnutích obvodní soud shodně dospěl k závěru, že žádný z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), zakotvených v ustanovení § 268 odst. 1 až 3 o. s. ř., ve stěžovatelově případě nenastal. Obvodní soud měl za prokázané, že doručování písemností stěžovateli, včetně doručování písemností soudním exekutorem, proběhlo řádně dle tehdy platných právních předpisů. Ostatní námitky stěžovatele proti oprávněnosti vymáhané pohledávky bylo podle soudu možné uplatnit jen v nalézacím řízení. 5. Pro úplnost nutno dodat, že ve výroku II usnesení č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 obvodní soud současně vyloučil k samostatnému projednání řízení vedená u něj pod sp. zn. 41 Nc 3508/2009 a 41 Nc 3131/2009. Tyto spisy byly původně spojeny ke společnému řízení usnesením obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-87 ze dne 26. března 2015. Poté však obvodní soud obdržel přípis soudního exekutora obsahující sdělení, že ke spojení výše označených věcí (u soudního exekutora vedených pod sp. zn. 067 EX 260417/09 a 067 EX 259896/09) ke společnému řízení došlo již rozhodnutím soudního exekutora ze dne 12. prosince 2014, a to pod sp. zn. 067 EX 203419/10, které je u obvodního soudu vedeno pod sp. zn. 41 EXE 96/2010. V návaznosti na to proto obvodní soud shledal nevhodnost jím realizovaného spojení označených věcí. 6. Stěžovatel s rozhodnutími obvodního soudu nesouhlasil, pročež se obrátil na odvolací soud. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") napadeným usnesením č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 nicméně jeho odvolání, směřující do výroku II rozhodnutí obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 o vyloučení věcí k samostatnému řízení, odmítl pro nepřípustnost (výrok I). Učinil tak s odůvodněním, že se jednalo o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako věcně správné pak potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 41 EXE 80/2010-89 ze dne 26. března 2015 (výrok II), jakož i usnesení obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 v jeho výroku I o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (výrok III). Městský soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že argumentace stěžovatele není způsobilá založit žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Jmenovitě námitky týkající se věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí (exekučního titulu) a postupu soudu v průběhu nalézacího řízení nelze v rámci exekučního řízení zohlednit. Za nepřípadné označil odvolací soud rovněž výhrady stěžovatele, že prováděná exekuce je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud se odvolával na závěry soudní praxe (zaznamenané např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ze dne 5. března 2009), v souladu s nimiž nelze v exekučním řízení rozpor s dobrými mravy namítat, neboť se jedná o institut hmotněprávní, který v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu nemá místo. 7. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zopakoval námitky, které uplatňoval po celou dobu předchozího řízení, tedy především, že je držitelem průkazu ZTP/P, a proto tvrzený dluh nikdy nemohl vzniknout, a že v důsledku vadného postupu obvodního soudu nebyl o nalézacím řízení vůbec informován, čímž byl zbaven možnosti v jeho průběhu vystoupit na ochranu svých práv. Stěžovatel vedle toho zdůraznil, že jemu ustanovený opatrovník v řízení před nalézacím soudem neučinil nikdy žádný úkon v jeho prospěch, což nalézací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [stěžovatel zmínil nález sp. zn. III. ÚS 1231/09 ze dne 16. září 2010 (N 196/58 SbNU 735)] toleroval. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se uvedenou n