I.ÚS 2862/25 – Ústavní soud

I.ÚS 2862/25 ze dne 29. 4. 2026 Právo vyslýchat svědky a přebírání důkazů z trestního řízení před správními soudy Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti TRANSPORTŠPED DOO Beograd, Oml. Brigada 19, Novi Beograd, Srbsko, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 49/2025-34 ze dne 25. 7. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Af 16/2024-50 ze dne 27. 2. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Generálního ředitelství cel jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 49/2025-34 ze dne 25. 7. 2025 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 15 Af 16/2024-50 ze dne 27. 2. 2025 bylo porušeno právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tyto rozsudky se proto ruší. Odůvodnění I. Úvod 1. Tento nález se týká práva navrhovat důkazy a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům v řízení před správními soudy poté, co celní orgány vyměřily daň a clo. Celní orgány založily skutková zjištění především na podkladech z předcházejícího trestního řízení, jehož se stěžovatelka neúčastnila. Ačkoliv stěžovatelka navrhovala ve správním i soudním řízení výslechy svědků a tvrdila alternativní verzi příběhu, podle správních soudů byly tyto důkazy nadbytečné. Podle Ústavního soudu však nadbytečné nebyly a správní soudy svým postupem porušily stěžovatelčina základní práva. II. Okolnosti případu a předchozí průběh řízení 2. Celní úřad pro hlavní město Prahu dvěma platebními výměry vyměřil stěžovatelce spotřební daň z tabákových výrobků, daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši přes 6,8 milionu korun. 3. Úřad tak rozhodl v návaznosti na kontrolu z května 2022, jejímž předmětem bylo zboží přepravované ze Srbska do České republiky v režimu společného tranzitu na základě tranzitních celních prohlášení, u nichž byla stěžovatelka držitelem tranzitních režimů (dopravcem). Stěžovatelka zboží přepravovala pod přiloženými celními závěrami, aby s ním nebylo možné neoprávněně nakládat. V průběhu přepravy na území České republiky v obci Chotoviny však podle zjištění celních orgánů došlo k odnětí zboží z celního dohledu bez porušení celních závěr. Stalo se tak trestnou činností několika pachatelů (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 9 T 1/2022-7060); pachatelé originální zboží (tabák) vyňali z originálních obalů a následně totožnými vozidly dopravili do Německa, kde jej vyložili. Po návratu z Německa do Chotovin pachatelé do originálních vnějších obalů vložili náhražku z máty a glycerolu. Takto zaměněné zboží následně dopravili do svobodného celního pásma jako zdánlivě původní zásilku. Ve svobodném celním pásmu bylo tedy uskladněno jiné zboží, než které bylo propuštěno do tranzitního režimu pod tranzitními celními prohlášeními. Mezi pachateli ani účastníky trestního řízení stěžovatelka nebyla. 4. Generální ředitelství cel (GŘC) k odvolání stěžovatelky výrok celního úřadu formulačně pozměnilo, podstata však zůstala nezměněná. Stěžovatelka je jakožto držitelka tranzitních režimů (dopravce) odpovědná za vzniklý celní dluh sestávající ze spotřební daně, DPH a cla. Tento celní dluh podle GŘC prokazatelně vznikl v Chotovinách, kde bylo zboží odejmuto celnímu dohledu. 5. Stěžovatelka následně podala správní žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem zamítl také stěžovatelčinu kasační stížnost. 6. Stěžovatelka před správními soudy uplatnila několik námitek. Pro řízení o ústavní stížnosti je podstatná námitka, že k odnětí zboží z celního dohledu nedošlo v České republice, ale až v Německu. Celní dluh proto mají podle stěžovatelky vymáhat německé orgány, ne české. Stěžovatelka k tomu navrhovala vyslechnout svědka A. T., z jehož výpovědi v trestním řízení podle něj plynulo, že celní závěra byla porušena až v Německu. Stěžovatelka poukazovala na to, že GŘC namísto provedení dokazování převzalo zjištění orgánů činných v trestním řízení, doplnilo je o důkazy z trestního spisu a klíčové závěry postavilo jen na trestním rozsudku. Správní soudy však tuto námitku neshledaly důvodnou. 7. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že v řízení před celními orgány bylo prokázáno, že k primárnímu porušení celní závěry a vyložení originálního zboží došlo na území České republiky. Podle krajského soudu z usnesení o zahájení trestního stíhání i z trestního rozsudku plyne, že originální zboží bylo v Chotovinách zaměněno za neoriginální směs, kterou pachatelé umístili do originálních obalů, zatímco původní tabáková směs byla odvezena do Německa. Skutečnosti, které stěžovatelka navrhovala prokázat výslechem svědků, byly podle krajského soudu ve správním řízení nad veškerou rozumnou pochybnost zjištěny. 8. Nejvyšší správní soud (NSS) zdůraznil, že podklady z trestního spisu nebyly jedinými, resp. stěžejními důkazy, které prokazovaly vznik celního dluhu. Celní orgány vycházely především z tranzitních prohlášení, odběrů vzorků apod. Se všemi podklady se stěžovatelka mohla seznámit a vyjádřit se k nim. Také NSS zopakoval, že v řízení byl skutkový průběh událostí dostatečně zjištěn: po příjezdu vozidla z Bělehradu do Chotovin pachatelé zboží vybalili z originálních obalů, aniž by porušili celní závěry, čímž zboží odňali celnímu dohledu. Stěžovatelka podle NSS nevysvětlila, co jiného by mělo být navrhovanými svědeckými výpověďmi zjištěno. Netvrdila ani svou verzi událostí, uváděla pouze obecné důvody. III. Ústavní stížnost 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje rozsudky správních soudů zrušit, protože porušují její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina) a právo, aby byly daně a poplatky ukládány jen na základě zákona, zaručené čl. 11 odst. 5 Listiny. Pochybení stěžovatelka shledává především v procesní rovině - veškeré důkazy celní orgány převzaly z trestního řízení, jehož se stěžovatelka neúčastnila, ohledně klíčového okamžiku odnětí zboží celnímu dohledu neprovedly navrhované výslechy svědků a NSS rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou. V důsledku pak podle stěžovatelky správní soudy posvětily doměření daně a cla, ačkoliv k tomu české orgány neměly pravomoc. 10. Podstata stěžovatelčiny argumentace tkví v tom, že celní orgány ani správní soudy neprokázaly, zda k odnětí zboží celnímu dohledu došlo poprvé na českém, nebo německém území. To je přitom klíčové - bylo-li zboží odňato celnímu dohledu poprvé až v Německu, znamenalo by to pravomoc německých orgánů a mnohem příznivější daňový režim. 11. K určení místa a okamžiku odnětí zboží celnímu dohledu existují podle stěžovatelky v řízení pouze dva důkazy svědčící pro závěr, že k odnětí zboží došlo v Česku: trestní rozsudek schvalující dohodu o vině a trestu a usnesení policie o sděleném obvinění. Naopak z výpovědi odsouzených A. T. a S. C. z trestního řízení stěžovatelka dovozuje, že k odnětí zboží celnímu dohledu poprvé došlo až v Berlíně, kde bylo zboží poprvé vyloženo. Ostatní důkazy nejsou způsobilé místo a okamžik porušeních celních závěr (a tedy odnětí zboží celnímu dohledu) nijak prokázat. Stěžovatelka však nebyla účastníkem trestního řízení a neměla žádnou možnost tvrzení v rozhodnutích v trestním řízení zpochybnit. Od počátku správního řízení proto navrhovala provedení svědeckých výpovědí odsouzených T., C. a J. Tyto výslechy mají podle stěžovatelky jako jediné potenciál být přímým a v řízení kontradiktorně provedeným důkazem toho, kde a jak došlo k porušení celních závěr. Z výpovědi A. T. z trestního řízení podle stěžovatelky plyne, že do Berlína jelo stejné zaplombované vozidlo, jako dorazilo do Chotovin, a z Berlína se vracelo odplombované a prázdné, zatímco z výpovědi S. C. vyplývá, že se z aut v Chotovinách vykládaly prázdné krabice a nakládaly se plné. 12. Stěžovatelka ve stížnosti poukazuje na judikaturu NSS, podle které je třeba svědka vyslechnout vždy, požaduje-li to daňový subjekt, ledaže jde o požadavek vedený snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení (rozsudek NSS č. j. 2 Afs 24/2007-119), případně jde o důkazní návrh irelevantní, nadbytečný či nezpůsobilý ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (rozsudek NSS č. j. 7 Afs 399/2019-73, bod 28). Podle stěžovatelky tuto judikaturu NSS v napadeném rozsudku nerespektoval. Především jsou však napadené rozsudky v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2445/25 ze dne 20. 11. 2025 (tj. vydaným až po vynesení napadených rozsudků), ve kterém Ústavní soud vymezil hranice vázaností správních soudů trestním rozsudkem k osobě nevystupující v trestním řízení. IV. Vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a replika 13