I.ÚS 3015/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3015/18 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GECO, a.s., Pod Čimickým hájem 190/11, Praha 8, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-442, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-444, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 4677/2016-466, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na žalované - České republice - Ministerstvo financí, náhrady škody ve výši 101 394 754 Kč, a to z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí. Nesprávný úřední postup spatřovala stěžovatelka zejména v neoprávněném zásahu celního úřadu, jenž nad rámec svých pravomocí prováděl kontrolu zboží, již propuštěného do volného oběhu a v účelovosti jednání při posuzování zboží pro daňové účely. V projednávané věci probíhala celkem tři řízení, a to řízení, jímž byl stěžovatelce uložen zákaz dispozice se zbožím, řízení o celním deliktu a řízení o doměření daně. Rozhodnutími Inspektorátu celní a finanční stráže ze dne 10. 8. 2000, č. j. 1795/738/2000, ze dne 14. 8. 2000, č. j. 1795/738/2000, a ze dne 15. 8. 2000, č. j. 1795/738/2000, bylo stěžovatelce zakázáno používat, prodávat nebo jiným způsobem nakládat se zajištěným zbožím - tzv. tabákové směsi. Proti těmto rozhodnutím nepodala stěžovatelka odvolání a nabyla právní moci. O vrácení zboží bylo rozhodnuto až rozhodnutím ze dne 13. 3. 2003, přičemž zboží bylo následně na žádost stěžovatelky zlikvidováno. V řízení o celním deliktu byla Celním úřadem Praha V. vydána rozhodnutí dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-494/2000 a č. j. TOJ-950/2000, jimiž jmenovaný úřad uložil stěžovatelce zaplatit pokutu ve výši 4 mil. Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodlo Celní ředitelství Praha v obou případech dne 1. 8. 2001, č. j. 8913/01-01/I a 8913/01-01/I.I, tak, že snížilo celkovou výši pokuty na 2,5 mil. Kč. Stěžovatelka podala následně žádost o přezkoumání výše uvedených rozhodnutí mimo odvolací řízení a Ministerstvo financí Generální ředitelství cel vydalo rozhodnutí dne 31. 3. 2003, č. j. 28790/02-12, kterým bylo rozhodnutí Celního úřadu Prahy V. č. j. TOJ 949/2000 ze dne 15. 5. 2001 zrušeno. Následně bylo rozhodnutím ze dne 7. 8. 2003, č. j. MF-GŘC/67541/2003, zrušeno i uvedené rozhodnutí č. j. TOJ 950/2000. V řízeních o doměření daně byly dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem Praha V. dne 25. 10. 2001, č. j. 414 až 418/2001, kterými byl stěžovatelce vyměřen celní dluh, zrušeny v přezkumném řízení, a to rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 1. 8. 2002 (nabylo právní moci 28. 8. 2002). Přesto, že k zajištění zboží došlo v srpnu roku 2000, celní orgány přistoupily k vydání navazujících rozhodnutí o vyměření pokut až dne 15. 5. 2001 a k vydání dodatečných platebních výměrů až dne 25. 10. 2001. Mezi zákazem dispozice se zbožím a dalším postupem celních orgánů tak došlo k prodlevě v rozsahu devíti, resp. čtrnácti měsíců. Tuto prodlevu shledal nalézací soud významnou pro vznik škody, a to zejména s ohledem na změnu sazby spotřební daně u tabákových výrobků, k níž došlo s účinností od 1. 8. 2001. Soud prvního stupně tak uzavřel, že stěžovatelce v souvislosti s nesprávným postupem celních orgánů vznikla škoda ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon"). Z toho důvodu soud přiřkl stěžovatelce náhradu škody ve výši 69 051 003, 93 Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o úrocích z prodlení a náhradě nákladů řízení. Obdobně jako soud nalézací dospěl i soud odvolací k závěru, že v souvislosti s postupem celních orgánů a v souvislosti se změnou sazby spotřební daně u tabákových výrobků došlo u stěžovatelky ke vzniku škody. Pochybení celních orgánů bylo podle odvolacího soudu správně spatřováno v odběru vzorků u zboží propuštěného do režimu volného oběhu, kdy již nepodléhalo celnímu dohledu, nesprávné kategorizaci zboží, přičemž tato pochybení se promítla do rozhodnutí, která byla následně zrušena, a pochybení bylo současně shledáno i v délce řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána a posléze zrušena. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato pochybení ve svém souhrnu představovala nesprávný úřední postup dle § 13 zákona. Pochybení v postupu celních orgánů bezprostředně souvisela se zadržením zboží a jeho nesprávným zařazením do celního sazebníku. Zadržení zboží a jeho nesprávná kategorizace podle odvolacího soudu tvořily podklad pro rozhodnutí o správním deliktu i pro dodatečné platební výměry. Tato pochybení správních orgánů mohou být podle odvolacího soudu předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv však nesprávným úředním postupem. Rozhodnutí o zákazu dispozice se zbožím tak nemohou být odpovědnostním titulem, neboť nebyla zrušena, navíc stěžovatelka nevyužila dostupných opravných prostředků. Za nesprávný úřední postup tak v daném případě považoval odvolací soud pouze délku správních řízení, která významně převýšila zákonné přiměřené lhůty. Délka řízení měla v daném případě svůj význam, a to s ohledem na změnu sazby spotřební daně u tabákových výrobků s účinností od 1. 8. 2001. Vznik škody shledal odvolací soud dostatečně průkazným. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky je promlčen, když počátek běhu promlčecí lhůty shledal v jiném okamžiku než soud prvního stupně. Městský soud vycházel z toho, že stěžovatelce vznikla škoda v důsledku nezákonných rozhodnutí, vydaných jednak v řízení o správním deliktu a jednak v řízení daňovém. Již v této době stěžovatelka podle odvolacího soudu věděla, že došlo k pochybení celních orgánů, nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno a stěžovatelka tak věděla o vzniku škody. K podanému dovolání se Nejvyšší soud ve svém zamítavém rozsudku zabýval otázkou podmínek pro vznik škody, vztahem příčiny a následku, přičemž uzavřel, že příčinou vzniku škody není vydání dotčených správních rozhodnutí, ale rozhodnutí stěžovatelky nepokračovat v dovozu tabákové směsi. Po vydání zákazu nakládat s tabákovou směsí v srpnu 2000 nevyužila stěžovatelka dostupných opravných prostředků, což Nejvyšší soud vyložil tak, že s tímto byla srozuměna. Výslovně pak poukázal na vyjádření právního zástupce stěžovatelky před odvolacím soudem, který uvedl, že stěžovatelka nepokračovala v dovozu zboží, neboť předpokládala, že rozhodnutí ze srpna 2000 jsou správná. Stěžovatelka tato rozhodnutí respektovala až do doby, než jí byla uložena pokuta a byly jí doručeny dodatečné platové výměry. Dodatečné platební výměry vydané až v říjnu 2001 tak nemohly mít podle Nejvyššího soudu na dovoz tabákové směsi žádný vliv a nemohou tak být nezbytnou podmínkou pro vznik škody. Příčina musí vzniku škody časově předcházet. Podle stěžovatelky obecné soudy hodnotily celní a daňové řízení izolovaně a bez zřetele k nesprávnému úřednímu postupu, který byl jejich zdrojem. Stěžovatelka nemohla podat proti rozhodnutí o zajištění zboží odvolání, které bylo lze podat jen v tom případě, že by nebylo zahájeno žádné řízení ve věci projednání celního deliktu. Jestliže řízení o správním deliktu zahájeno bylo, muselo by být její odvolání zamítnuto. Odvolací i dovolací soud tak klade výkladem ustanovení § 8 odst. 3 zákona na stěžovatelku důkazní břemeno, jemuž nemohla nikdy dostát. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se řádně nezabýval dovolacími otázkami a namísto toho provedl rozsáhlou revizi skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu. Uvedl, že není správná úvaha odvolacího soudu, že rozhodnutí stěžovatelky přestat dovážet předmětné zboží bylo logickým důsledkem rozhodnutí celních a daňových orgánů. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nahradil skutková zjištění obecných soudů svými vlastními skutkovými závěry, v jejichž rámci konstatoval, že příčina vzniku škody spočívala v jejím rozhodnutí v dovozu tabákové směsi