I.ÚS 3134/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3134/22 ze dne 10. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 10 Ads 360/2020-63, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2020 č. j. 16 Ad 56/2019-45, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 18. března 2019 č. j. MSPV-2019/54485-914 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Plzni ze dne 19. prosince 2018 č. j. 333509/18/PM sp. zn. 16826-18-PM a s ní spojeném návrhu na zrušení části I. odst. 5. písm. a) přílohy k zákonu č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, a Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Plzni, sídlem Kaplířova 2731/7, Plzeň, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 14, 31 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5, 9, 12 a 20 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením ve spojení s čl. 3 a 4 odst. 4 Listiny. Spolu s ústavní stížností se stěžovatel pro porušení týchž práv domáhá zrušení v záhlaví uvedené části zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v důsledku roztroušené sklerózy trvale nemůže ovládat jednu dolní končetinu omezeně a druhou vůbec. V roce 2018 proto požádal Úřad práce České republiky - krajskou pobočku v Plzni (dále jen "úřad práce") o příspěvek na zvláštní pomůcku "pořízení motorového vozidla" jako dávku pro osoby se zdravotním pojištěním podle zákona č. 329/2011 Sb. Úřad práce napadeným rozhodnutím žádost stěžovatele zamítl. Následné odvolání stěžovatele zamítlo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "Ministerstvo") napadeným rozhodnutím. Podle správních orgánů stěžovatel netrpí takovými zdravotními komplikacemi, které by podle zákona odůvodnily přiznání uvedené dávky. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Zdůraznil, že jeho zdravotní stav posoudil lékař a posudková komise Ministerstva. Podle § 9 odst. 2 a 4 zákona č. 329/2011 Sb. má nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku poskytovaný na pořízení motorového vozidla nebo speciálního zádržního systému mimo jiné osoba, která trpí těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí. Tato zdravotní postižení blíže stanoví část I. odst. 1 ve spojení s částí I. odst. 4 písm. a) přílohy k témuž zákonu, ve znění účinném do 29. 2. 2020. Stěžovatel obdobným zdravotním postižením podle odborného posouzení netrpí. Výčet v zákoně uvedených zdravotních obtíží je taxativní a nelze jej rozšiřovat. 4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Zdůraznil, že stěžovatel brojí spíše proti samotným zákonným předpokladům přiznání dávky; tvrdí, že je absurdní a nespravedlivé, že on sám trpí funkční ztrátou končetiny a na dávku nárok nemá, přestože kdyby trpěl anatomickou ztrátou končetiny, nárok by měl. Pro Nejvyšší správní soud bylo rozhodné, že ze zákona jasně vyplývá, že výčet zdravotních obtíží, které opravňují k nároku na příspěvek na pořízení motorového vozidla, je uzavřený. Ve věcech týkajících se sociálních práv je úloha soudu omezená, protože rozsah těchto práv striktně limitují veřejné rozpočty a jde o otázky politické. Znění zákona i závěry odborného posouzení jsou jednoznačné. Správní orgány neměly jinou možnost, než žádost zamítnout. Příspěvek na pořízení motorového vozidla finančně více zatěžuje rozpočet státu a je legitimní, že na něj má nárok pouze osoba se závažnějším zdravotním postižením. Není vyloučeno soudcovsky měnit nastavení sociálního systému, avšak jde o vskutku výjimečné situace, např. u legislativního opomenutí. O to se však nejedná. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že nastavení podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na příspěvek na pořízení motorového vozidla podle zákona č. 329/2011 Sb. je nespravedlivé. Nedává smysl, že osoby s amputovanou dolní končetinou na takový příspěvek nárok mají, zatímco on s funkční ztrátou končetiny nikoli; osoby trpící anatomickou ztrátou končetiny se s protézou mohou pohybovat, stěžovatel nikoli. Právní úprava tak ve skutečnosti upřednostňuje osoby s méně závažnými zdravotními obtížemi. Paradoxní je, že ani prokázání úplné ztráty funkce dolních končetin by jej neopravňovalo k úspěšnému přiznání nároku. I v systému důchodového pojištění se zdravotní stav stěžovatele považuje za vážnější nežli při anatomické ztrátě končetiny. S tím se orgány veřejné moci nevypořádaly. Není jasné, proč zákonodárce činí takový rozdíl mezi funkční a anatomickou ztrátou končetiny. Podle stěžovatele zákonodárce obdobné obtíže spočívající ve funkční ztrátě končetin přehlíží. 6. Takovéto problematické nastavení podmínek na příspěvek na pořízení motorového vozidla kritizovala i tehdejší veřejná ochránkyně práv (viz https://www.ochrance.cz/aktualne/nespravedlive-rozhodovani-o-prispevku-na-motorove-vozidlo-pro-lidi-s-postizenim/). Jde proto o mezeru v zákoně, kterou je třeba soudcovsky dotvořit, popř. takovou právní úpravu jako neústavní zrušit. Je absurdní, že stěžovatele od úspěšného uplatnění příspěvku na pořízení automobilu dělí pouze amputace dolních končetin, které mu naopak nyní mobilitu ztěžují. Jde o systematickou nespravedlnost. Funkční ztráta končetiny přitom byla stěžovateli prokázána, o čemž svědčí i to, že úřad práce mu přiznal příspěvek na úhradu části ceny za dodatečnou úpravu motorového vozidla. Z důvodů uvedených shora stěžovatel konečně navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona č. 329/2011 Sb. jako ustanovení, kterého bylo použito pro zamítnutí jeho žádosti (sic). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Ústředním tvrzením ústavní stížnosti je námitka nespravedlivého zákonného nastavení nároku na přiznání dávky pro osoby se zdravotním postižením. Stěžovatel nesouhlasí s rozsahem sociálního práva. Protože obdobné námitky stěžovatel přednesl již v předcházejících fázích řízení, orgány veřejné moci měly možnost se s jeho argumentací vypořádat. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že nemá-li stěžovatel podle současného znění zákona nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla, protože netrpí v zákoně definovaným zdravotním postižením, nejde o mezeru v zákoně, nýbrž o projev legitimní úvahy zákonodárce založené na hierarchizaci jednotlivých zdravotních postižení podle jejich závažnosti. Soudy jsou podle Nejvyššího správního s