I.ÚS 328/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 328/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Lukášem Hniličkou, advokátem, sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2025 č. j. 8 Tdo 896/2025-451, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2025 sp. zn. 4 Tmo 49/2025 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. července 2024 č. j. 8 Tm 21/2024-327, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Nyní posuzovaný případ vychází z událostí, které následovaly po rvačce na diskotéce. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Městský soud v Brně jako soud pro mládež (tak i ostatní soudy jako účastníci řízení) shledal stěžovatele vinným proviněním vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku jako spolupachatele. Za to jej odsoudil k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, přičemž výkon trestního opatření podmíněně odložil na zkušební dobu 26 měsíců. Provinění se stěžovatel zjednodušeně řečeno dopustil tím, že společně s dalšími třemi spolupachateli doběhli poškozeného a zamezili mu v odchodu. Stěžovatel si následně nasadil chránič zubů a boxera, kterého přiložil poškozenému k žebrům. Spolupachatelé po poškozeném chtěli, aby telefonicky kontaktoval někoho, kdo zná člověka, který jednomu z nich při rvačce na diskotéce vyrazil zuby. Při té příležitosti poškozenému vzali mobilní telefon a peněženku (obojí následně vrátili), obestoupili ho a stěžovatel mu vyhrožoval, že ho hodí do potoka, vytrhají mu vlasy, že ho ani jeho matka nepozná. Další spolupachatel mu dal facku. Stěžovatel následně chytnul poškozeného zezadu za krk a společně s ostatními mladistvými jej odtáhli zpět na diskotéku, kde jim přítelkyně poškozeného sdělila kontakt na člověka, který jednomu z nich měl vyrazit zuby. 3. Krajský soud v Brně zamítl odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že uložené trestní opatření je nepřiměřené a nevhodné, odporuje restorativnímu pojetí soudnictví ve věcech mládeže, jakož i povinnosti individualizace opatření. Soudy údajně nezohlednily, že pohnutkou k jednání byla obrana přítele. Konečně navrhuje, která jiná opatření by byla bývala vhodnější. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel brojí toliko proti uloženému trestnímu opatření. Obsah ústavní stížnosti přitom představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již řádně vypořádaných obecnými soudy. 7. Ve vztahu k přezkumu trestů uložených dospělým Ústavní soud stabilně uvádí, že zásadně nepřehodnocuje výši a druh uloženého trestu [již nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119), z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3463/23 ze dne 20. 3. 2024, bod 10]. Rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud zasahuje pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny), tedy zejména pokud soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, jsou-li při stanovení konkrétní výměry trestu zcela opomenuty rozhodující okolnosti, popř. je dána extrémní nevyváženost represe a prevence (usnesení sp. zn. I. ÚS 2113/17 ze dne 6. 3. 2018). 8. Z takto vymezeného standardu přezkumu lze vycházet i v případě ukládání opatření mladistvým se zohledněním specifik a účelu soudnictví ve věcech mládeže. Těmi jsou důraz na výchovnou, reintegrační a restorativní funkci, jakož i důslednou individualizaci [§ 1 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)]. 9. V tomto ohledu napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí, neboť nepřekračují meze ústavnosti. Nejvyšší soud (bod 17) srozumitelně a logicky vysvětlil, že uložené trestní opatření představuje povolený druh sankce a bylo uloženo v rámci zákonné sazby, a to blízko samotné dolní hranice a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem. Nejde tudíž o trestní opatření přísné, natož extrémně přísné, zjevně nespravedlivé či nepřiměřené. Prvostupňový soud (bod 16) při ukládání opatření hodnotil pozitivně stěžovatelův doposud řádný život, negativně však absenci sebereflexe a vůdčí úlohu při uvedeném činu. Ústavní soud takové závěry neshledává protiústavními ani rozpornými s účelem soudnictví ve věcech mládeže. Úlohou Ústavního soudu není nanovo zvažovat jednotlivé okolnosti ani uvažovat o alternativních opatřeních, které mohly obecné soudy uložit. 10. Krom zcela obecných argumentů a opakování již dříve vypořádaných námitek stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy pominuly, že pohnutkou k jeho jednání byla obrana přítele. Ústavní soud tuto námitku shledává zcela mimoběžnou a tudíž zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel a spolupachatelé vydírali poškozeného s časovým odstupem od rvačky. Aniž by Ústavní soud hodnotil relevantnost tvrzené pohnutky, v té době již přítel stěžovatele nebyl ohrožen, a už vůbec ne poškozeným. Stěžovatel nevydíral poškozeného proto, že vyrazil zuby jeho kamarádovi, nýbrž proto, že od něj požadoval kontakt na člověka, který tak měl údajně učinit. 11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu