I.ÚS 3846/25 – Ústavní soud

I.ÚS 3846/25 ze dne 20. 3. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. Ř., zastoupené Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Václavkova 343/20, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025 č. j. 25 Cdo 3133/2023-611, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023 č. j. 22 Co 67/2023-554 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019 č. j. 22 Co 221/2019-293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ústavu pro péči o matku a dítě, sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu na ochranu osobnosti, v rámci které požadovala omluvu a zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Vedlejší účastnice (nemocnice) měla porušit práva stěžovatelky tím, jakým způsobem jí poskytovala porodní a poporodní péči. 2. Posuzovaná věc je z hlediska procesního vývoje komplikovaná; stěžovatelka je však s procesním vývojem obeznámena, a proto není třeba jej podrobněji rozvádět. Postačí shrnout, že v řízení, které předcházelo podání této ústavní stížnosti, byly posuzovány tři tvrzené zásahy do práv stěžovatelky (zbylé zásahy a s nimi spojený návrh na poskytnutí omluvy posuzovaly obecné soudy zvlášť; řízení bylo skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 2351/22). První zásah měl spočívat v tom, že nemocnice provedla stěžovatelce akutní císařský řez bez informovaného souhlasu. Druhý zásah měl spočívat v tom, že stěžovatelka byla po porodu separována na jednotce intenzivní péče od své novorozené dcery. Třetí zásah pak v tom, že stěžovatelce byl po porodu podán morfin na utišení bolesti v rozporu s jejím přáním, vysloveným v porodním plánu. 3. Za první dva z těchto tvrzených zásahů požadovala stěžovatelka odškodné ve shodné výši 15 000 Kč. Za třetí zásah (podání morfinu) pak požadovala 150 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl. K otázce podání morfinu (která je jediná relevantní pro nynější řízení, jak bude dále vysvětleno) uvedl obvodní soud, že nemocnice postupovala de lege artis. Soud vyšel zejména ze závěrů znalce, který uvedl, že použití analgetik je za této situace běžné. 4. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu ohledně prvního a druhého zásahu. Ohledně třetího zásahu, tedy podání morfinu, však konstatoval, že jeho podáním zasáhla nemocnice do osobnostních práv stěžovatelky. Nemocnice postupovala de lege artis, ale současně jednala proti přání stěžovatelky z porodního plánu. Toto přání sice mohla nemocnice vnímat jako nejednoznačné, jelikož bylo sepsáno v očekávání, že stěžovatelka bude rodit fyziologicky, a nemocnice tak mohla mít pochybnost, zda se vztahuje i na porod císařským řezem. Bylo však na nemocnici, aby přání postavila najisto, což neučinila. 5. Přesto městský soud požadavek stěžovatelky na poskytnutí zadostiučinění v penězích zamítl. Dostatečným zadostiučiněním by byla omluva, kterou však stěžovatelka nežádala, resp. žádala jen zcela obecně ve vztahu ke všem zásahům, a z toho důvodu byla tato žaloba již dříve pravomocně zamítnuta. Podle městského soudu sama stěžovatelka nepociťovala újmu způsobenou podáním morfinu jako značnou, sama ji popisovala jen jako velké rozrušení po několika letech, kdy dodatečně z lékařské dokumentace zjistila, že jí lék byl podán. Městský soud také při úvaze o formě zadostiučinění vzal v potaz, že nemocnice sice jednala protiprávně, avšak z pohnutek, které lze označit za dobré. Nemocnice se neprotivila jasně formulovanému nesouhlasu, ale pouze jednala v rozporu s přáním, které mohla vnímat jako nejednoznačné. 6. Následně byl spor znovu procesně rozvětven. Dovolání proti rozsudku městského soudu totiž bylo ze zákona (objektivně) přípustné pouze proti výroku o zamítnutí nároku na zaplacení 150 000 Kč za podání morfinu. Za zbylé dva zásahy (císařský řez a separace) požadovala stěžovatelka po 15 000 Kč, což je bagatelní částka zakládající nepřípustnost dovolání. 7. Nejvyšší soud se tedy zabýval již jen podáním morfinu proti přání stěžovatelky, přesněji řečeno tím, zda stěžovatelce za toto jednání náleží zadostiučinění v penězích. Podle Nejvyššího soudu nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ty se odvíjejí od okolností konkrétního případu. Nejvyšší soud nepovažoval za zjevně nepřiměřený závěr, že k odčinění intenzity zásahu by postačovala omluva. Omluva je způsobilým prostředkem nápravy, dokonce prostředkem majícím přednost před peněžitou satisfakcí, a okolnost, že žaloba na omluvu byla dříve zamítnuta z důvodu její nepřiléhavosti (obecnosti), na tom nic nemění. Při volbě formy a rozsahu odčinění lze přihlížet k ušlechtilé pohnutce nemocnice, subjektivnímu pociťování intenzity újmy ze strany stěžovatelky i ke krátkodobosti zásahu. Medikace stěžovatelky v souvislosti s porodem navíc není jen její záležitostí, ale má význam i z hlediska zájmu dítěte. II. Ústavní stížnost, její přípustnost a argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka podala dne 26. 11. 2025 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, jemu předcházejícímu rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 a rovněž proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 11. 2019 (po němž o věci znovu rozhodoval obvodní soud a městský soud). 9. Takto podaná ústavní stížnost je přípustná jen částečně. Předně není přípustná proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 11. 2019, který byl vydán v předchozí fázi řízení, a po němž znovu rozhodoval obvodní soud. Rozsudek městského soudu ze dne 21. 11. 2019 tedy není konečným rozhodnutím, které by Ústavní soud mohl přezkoumávat (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2639/22). Ústavní stížnost rovněž není přípustná proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 v té části, ve které městský soud potvrdil zamítnutí nároků na zaplacení částek dvakrát po 15 000 Kč. Ústavní stížnost je tedy přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu v plném rozsahu a dále proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 jen v té části, ve které byl zamítnut nárok na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč za protiprávní podání morfinu. 10. Stěžovatelka již dříve podala ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 6. 2023 ve zbylém rozsahu, tedy co se týče zásahů, za které požadovala odškodnění ve výši po 15 000 Kč. Toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2517/23. Poté, co stěžovatelka podala nynější ústavní stížnost, byla akceptačním dopisem Ústavního soudu informována, že tento nový návrh bude veden pod sp. zn. I. ÚS 3846/25. Nato stěžovatelka podala dne 9. 1. 2026 návrh na spojení věcí ke společnému řízení spolu s dříve podanou ústavní stížností. V něm uvedla zejména: "Věc je spojena jedním porodem, shoduje se v osobách sporu i účastnících řízení a vyjma rozhodnutí Nejvyššího soudu je spojena i všemi rozsudky ve věci. Především je ale stejná svým obsahem. Podání morfia je jedním z dílčích zásahů při poskytování služeb během porodu stěžovatelky a přímo souvisí i s ostatními zásahy, které jsou napadeny první ústavní stížností. Buď svým synergickým efektem nebo i jako přímá příčina jiných útoků (separace dítěte). Argumentace stěžovatelky před Ústavním soudem je v obou stížnostech prakticky totožná, vyjma dílčích otázek ohledně jednotlivých útoků a posouzení adekvátní satisfakce a významu zásahu i újmy v otázce podání morfia." 11. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 2517/23 rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti. Tím via facti rozhodl o nespojení ústavních stížností ke společnému řízení. V nynějším řízení se tedy Ústavní soud musí omezit výhradně na přezkum ústavnosti toho, že obecné soudy neposkytly stěžovatelce peněžité zadostiučinění za podání morfinu. 12. Ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala, je poměrně rozsáhlá. Je tomu tak především proto, že ji zamýšlela jako návrh na rozšíření původní ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2517/23. Oba tyto návrhy se do velké míry překrývají. Pro účely nynějšího řízení však postačí shrnout tu argumentaci stěžovatelky, která se posuzované věci skutečně týká - tedy argumentaci ohledně odškodnění za podání morfinu. 13. Sama stěžovatelka podstatu ústavní stížnosti vymezuje následovně: "Dospělému člověku byly proti jeho výslovné vůli a ve stavu bezbrannosti podávány drogy a udržovaly ho ve stavu bezbrannosti dalších dvanáct hodin. To mu způsobilo psychickou i fyzickou bolest. Ta měla dopady i na širší okolí, dceru a manžela. Je adekvátní (ve smyslu souladu s pozitivním závazkem státu k lidskoprávní ochraně), aby taková újma byla odčiněná v penězích?" Stěžovatelka tvrdí, že ano, jelikož nárok na odškodnění v penězích vychází již z charakteru daného zásahu bez ohledu na individuální okolnosti. Navíc individ