I.ÚS 4/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4/14 ze dne 1. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., právně zastoupeného Mgr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem nám. Chládkova 3, Brno, proti výrokům b), c) a d) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 14 Co 128/2013-109, a proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-60, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Včasnou ústavní stížností ze dne 2. 1. 2014, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí obecných soudů. Výrokem b) rozsudku Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud) ze dne 12. 9. 2013, č. j. 14 Co 128/2013-109, byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-53, o výchově nezletilého syna a nezletilé dcery stěžovatele pro dobu po rozvodu manželství. Výrokem c) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je od 1. 4. 2012 do budoucna povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 500,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 1 500,- Kč měsíčně a že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám matky nedoplatek na výživném ve výši 27 000,- Kč na každé dítě. Výrokem d) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen pro dobu po rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilého syna a nezletilé dcery vždy po 1 500,- Kč měsíčně. V ústavní stížnosti je popsán průběh nesporného řízení před obecnými soudy. Podáním stěžovatele ze dne 7. 3. 2012 bylo u Okresního soudu v Břeclavi zahájeno řízení o úpravě práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti k nezletilému synovi a nezletilé dceři stěžovatele. Důvodem pro podání tohoto návrhu bylo stěžovatelovo tvrzení, že manželství rodičů je nesouladné, a děti proto žijí v nepříznivém prostředí, které je silně negativně ovlivňuje. Návrh matky na úpravy výchovy a výživy dětí byl podán dne 25. 4. 2012. Matka tento návrh odůvodnila podáním žaloby na rozvod manželství a rovněž tím, že stěžovatel jí nijak nepřispívá na výživu jejich dětí. Výrokem I. a II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-53, byli nezletilý syn a nezletilá dcera na dobu před rozvodem (výrok I.) a dobu po rozvodu (výrok II.) svěřeni do výchovy matky. Výrokem III. a IV. tohoto rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost po dobu před rozvodem (výrok III.) a po dobu po rozvodu (výrok IV.) platit výživné na nezletilé děti ve výši po 1 000,- Kč měsíčně. Výrokem V. rozsudku bylo zastaveno řízení o návrhu matky. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že při rozhodování přihlížel jak k zájmu nezletilých dětí, tak i ke schopnostem obou rodičů zajistit svým dětem výchovu a výživu. Bylo zjištěno, že podstatnou část rodičovské dovolené trávil s dětmi otec, přičemž finanční potřeby rodiny zajišťovala matka. V únoru roku 2012 její čistý příjem dosahoval částky 65 000,- Kč, poté však byla ze zaměstnání pro nadbytečnost propuštěna. Matka tedy měla ztížené podmínky pro zajištění finančních potřeb rodiny, proto od data 1. 4. 2012 navrhla soudní úpravu plnění vyživovací povinnosti. K výchově nezletilých dětí soud prvního stupně uvedl, že manželství stěžovatele a matky je závažně narušeno, přičemž tato situace je řešena žalobou na rozvod manželství. Podle soudu tak byly splněny předpoklady pro rozhodnutí o úpravě výchovy nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu. V této souvislosti vycházel ze zájmu obou dětí a zohlednil i široké spektrum jejich zájmové činnosti. Bylo zjištěno, že děti mají k oběma rodičům silný citový vztah, a proto je soud s přihlédnutím k § 100 odst. 4 občanského soudního řádu (ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně) vyslechl. Stejně tak bylo zjišťováno jejich stanovisko prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Děti shodně uvedly, že preferují střídavou výchovu obou rodičů. Této preferenci však soud prvního stupně dle svých tvrzení nemohl vyhovět, neboť v době jeho rozhodování nebyly známy poměry rodičů po rozvodu jejich manželství. Nebylo tedy zřejmé, jaké budou jejich bytové poměry a zda by střídavá výchova vůbec byla proveditelná. Bylo proto rozhodnuto o výlučné výchově matky, neboť ta, podle názoru soudu prvního stupně, byla schopna zajistit výchovu i po stránce finanční. Proti výrokům I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že při rozhodování o výchově dětí nezohlednil všechna právně významná hlediska, a to především zájem a stanovisko samotných dětí. Dále nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že je v zájmu dětí, aby byly svěřeny do výchovy matky pouze na základě skutečnosti, že otec je nezaměstnaný a velká část financování domácnosti byla na matce. Rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž považoval za diskriminační, neboť soud neunesl netradiční rozdělení rolí v jejich rodině. Výrokem b) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 14 Co 128/2013-109, byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-53, o výchově nezletilého syna a nezletilé dcery stěžovatele pro dobu po rozvodu manželství. Výrokem c) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je od 1. 4. 2012 do budoucna povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 500,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 1 500,- Kč měsíčně a že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám matky nedoplatek na výživném ve výši 27 000,- Kč na každé dítě. Výrokem d) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen pro dobu po rozvodu manželství povinen přispívat na výživu nezletilého syna a nezletilé dcery vždy po 1 500,- Kč měsíčně. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s tvrzením soudu prvního stupně, že rozhodnutí o střídavé výchově není v souzené věci namístě, resp. ztotožnil se s názorem, že matka je na rozdíl od otce schopna výchovu zajistit i po stránce finanční. Nadto se odvolací soud vyjádřil k možnostem stěžovatele vykonávat zaměstnání a jeho zodpovědnosti při ponechání finančních potřeb pouze na bedrech matky. Odvolací soud dále zohlednil budoucí vývoj, kdy bez pochyby dojde k přesouvání potřeb dětí z kategorie zajištění volnočasových aktivit do kategorie zajištění finančního, neboť děti s přihlédnutím ke svému věku si budou svůj volný čas organizovat samy. Rozhodnutí o odvolání se rovněž vypořádalo s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je diskriminační. Odvolací soud konkrétně uvedl, že v České republice je zaměstnání obou rodičů zcela běžné, přičemž je současně obvyklé, že rodiče po návratu ze zaměstnání vykonávají potřebné domácí práce a tráví čas se svými dětmi. Činnosti, o nichž stěžovatel tvrdil, že vykonává především on, soud prohlásil, že je zřejmý jejich výkon i ze strany matky. O výživném soud rozhodl s přihlédnutím k majetkovým možnostem stěžovatele. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu rodičovství, garantovaného čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na ochranu zájmů dítěte, garantovaného čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Úvodem ústavní stížnost stěžovatel zdůrazňuje, že se dětem od jejich narození vždy plně věnoval a trávil s nimi převážnou část rodičovské dovolené. Úlohy v rodině byly netradičně rozděleny tak, že matka zajišťovala finanční potřeby rodiny a otec zajišťoval výchovu dětí, organizoval jejich volnočasové aktivity, zejména sportovní vyžití a kulturně výchovné akce. Dále zajišťoval úklid a společně s matkou praní a vaření. K oběma dětem má silný citový vztah. Obě jsou ve věku, kdy jsou schopny prezentovat svůj vlastní názor, který zněl tak, že chtějí být svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů. To však obecné soudy dle stěžovatele nerespektovaly, neboť děti byly svěřeny do výlučné výchovy matky. K tomu stěžovatel uvádí, že kritériem pro rozhodnutí soudu nemůže být pouze zkoumání schopností zajistit děti po stránce finanční, nýbrž má být přihlédnuto i k faktorům dalším a zejména přání samotných dětí. Stejně tak dle stěžovatele nemůže obstát tvrzení soudu, že v době jeho rozhodování nebylo zřejmé, jaké budou bytové poměry rodičů po rozvodu manžel