I.ÚS 4218/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4218/12 ze dne 13. 12. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky S. G., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 31, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 3 Ads 46/2012-19, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně namítá porušení zásady zákazu diskriminace zakotvené v článku 3 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 42 Ad 28/2011, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Ze správního spisu zjistil krajský soud toto: stěžovatelka podala dne 4. 3. 2010 žádost o přiznání vdovského důchodu. Rozhodnutím č. I ze dne 1. 7. 2010 Česká správa sociálního zabezpečení žádost stěžovatelky o vdovský důchod zamítla pro nesplnění podmínek § 49 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Námitky, které stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala, byly zamítnuty rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. I ze dne 30. 11. 2010, č. j. 505 908 334/315-N, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 42 Ad 28/2011 - 21, zamítnuta. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č. j. 3 Ads 142/2011 - 36, tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 42 Ad 28/2011 - 21, zrušil pro nepřezkoumatelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 42 Ad 28/2011-46. Také proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost, aniž by v odůvodnění svého rozsudku dostatečně sdělil, jakými úvahami byl veden, pokud ji shledal nedůvodnou. Nejvyšší správní soud pouze konstatoval, že částečný zápočet doby nezaměstnanosti je opatřením přiměřeným, ale blíže to nerozvedl. Nejvyšší správní soud také nereagoval na úvahu stěžovatelky o specifickém charakteru vdovského důchodu, kdy zejména nahodilost vzniku nároku na důchod minimalizuje rizika, že by odstranění hranice minimální doby pojištění mohlo motivovat ke zneužití systému. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 a trvá na tom, že kritérium ústavní konformity - přiměřenost důsledků zvolené konstrukce - není naplněno, a to zejména pokud jde o Ústavním soudem zmiňovaný korektiv přiměřenosti minimálního hmotného zabezpečení ve smyslu zajištění důstojné životní úrovně pro nízkopříjmové pojištěnce. Stěžovatelka uzavírá, že osoby znevýhodněné na trhu práce, ať již proto, že žijí v regionu s vyšší nezaměstnaností, nebo proto, že patří do znevýhodněné skupiny obyvatel, jsou ve stávajícím systému diskriminovány, neboť prosté nezohlednění podstatné části období nezaměstnanosti v době pojištění bez zohlednění toho, jaké úsilí osoba zajištění zaměstnání věnuje, nereflektuje příležitost přispívat do systému, jakou dotčená osoba skutečně má. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že se zcela ztotožňuje s argumentací Krajského soudu v Praze, který se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky o neústavnosti právní úpravy zákona č. 155/1995 Sb. spočívající v tom, že požadavek na minimální dobu pojištění je v zákoně formulován jako ostrá hranice, při jejímž nedosažení byť o jediný den nárok žadateli na dávku vůbec nevzniká. Co se týče námitky stěžovatelky, že při zápočtu doby nezaměstnanosti do potřebné doby pojištění by měla být zohledněna skutečnost, že osoba žije v regionu s vyšší nezaměstnaností či že se jedná o osobu na trhu práce znevýhodněnou, přisvědčil Nejvyšší správní soud názoru krajského soudu, že i zde je nutno trvat na zachování principu zásluhovosti. Jestliže již