I.ÚS 50/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 50/25 ze dne 24. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Balíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 21 Cdo 2170/2024-245, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. února 2024 č. j. 29 Co 106/2023-208, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. března 2023 č. j. 20 EXE 59002/2022-18, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Soni Svatošové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Obecné soudy zastavily exekuci vedenou vůči vedlejší účastnici ("povinná") ve prospěch stěžovatele (oprávněného). Došly totiž k závěru, že úvěr byl v rozporu s dobrými mravy, protože poskytovatel úvěru nezkoumal dostatečně úvěruschopnost povinné. Stěžovatel namítá, že tyto závěry jsou v rozporu s principem zákazu retroaktivity. I. Vymezení věci 2. Právní předchůdce stěžovatele ("poskytovatel") uzavřel s povinnou úvěrovou smlouvu ve výši 1 885 000 Kč. Na jejímž základě bylo ovšem poskytnuto plnění ve výšce pouze 1 000 040 Kč. Tento úvěr byl zajištěn zástavou, jejímž předmětem je pozemek s rodinným domem ve vlastnictví povinné. Povinná po nějaký čas splácela podle splátkového kalendáře. Poté však splácet přestala, a došlo k zesplatnění úvěru. Povinná byla vyzvána k zaplacení částky 1 972 300 Kč ke dni 26. 7. 2017. Poté následovalo opakované postoupení pohledávky až na stěžovatele. Na základě usnesení exekučního soudu byla vedena exekuce na povinnou (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 2. 2022 č. j. 20 EXE 59002/2022-18). Exekučním titulem bylo rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2020 č. j. 22 C 357/2018-137). Dne 9. 5. 2022 předložil soudní exekutor návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 19. 4. 2022. Povinná v tomto podání zpochybnila platnost uzavření smlouvy o úvěru. Zejména poukázala na zjevný rozpor smlouvy s dobrými mravy. Poskytovatel úvěru dostatečně nezkoumal úvěruschopnosti povinné ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Neověřil si údaje poskytnuté povinnou při sjednávání smlouvy o úvěru (jaké má výdaje na bydlení, zda je zaměstnána, zda nemá další půjčky). 3. Okresní soud napadeným usnesením exekuci zastavil. Uzavřel, že poskytovatel úvěru nedostál povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péči posoudit schopnost povinné splácet spotřebitelský úvěr [plynoucí z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 1. 12. 2016 ("starý zákon o spotřebitelském úvěru")]. Okresní soud proto konstatoval, že úvěrová smlouva je neplatná a neplatná je i na ni navazující smlouva zástavní. Předmětem exekuce byl zástavní smlouvou vymezený majetek, proto bylo na místě exekuci zastavit podle § 268 o. s. ř. Stěžovatel se proti rozhodnutí okresního soudu odvolal. 4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Korigoval názor okresního soudu, který přehlédl, že zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na spotřebitelský úvěr sjednaný v dané věci v době jeho uzavření (28. 7. 2016). Protože se jednalo o úvěr pro potřeby bydlení, zajištěný zástavním právem na nemovitosti, jehož účelem byla změna stavby [vyloučen z působnosti zákona podle § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru]. Kromě toho sjednaná výše úvěru přesahovala částku 1 880 000 Kč [vyloučen z působnosti zákona podle § 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru]. Povinnost prověřit úvěruschopnost povinné byla pro účely úvěru na bydlení zavedena až zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinným od 1. 12. 2016 ("nový zákon o spotřebitelském úvěru"), kterým byla implementována do českého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/17/EU. Také není možno se neimplementované směrnice bez dalšího dovolávat vůči soukromým subjektům. Krajský soud přesto shledal, že lze povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pro tento typ úvěru dovodit z jiných právních předpisů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20 uvedl, že tato povinnost plyne z korektivu dobrých mravů. 5. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení krajského soudu dovolání. Měl za to, že napadené usnesení bylo v přímém rozporu s principem zákazu pravé retroaktivity právních předpisů. Krajský soud dovodil povinnost přezkoumávat úvěruschopnost povinné na základě nálezu Ústavního soudu, který byl vydán 4 roky po založení předmětného právního vztahu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Krajský soud konstatoval, že za určitých okolností lze tuto povinnost dovodit z korektivu dobrých mravů i v případech, kdy ještě pro úvěrujícího neplyne ze zákona. Tento závěr byl podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Úvaha krajského soudu o tom, že situace povinné je jednou z takových situací, nebyla zjevně nepřiměřená. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily nepřiměřeného zásahu do jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Kromě toho bylo jejich rozhodování v rozporu s principem zákazu retroaktivity. 7. Stěžovatel vznesl námitku, že zákon o spotřebitelském úvěru se neuplatní na úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi poskytovatelem úvěru a povinnou. Nový zákon o spotřebitelském úvěru v tu dobu ještě nenabyl účinnosti a neimplementované směrnice se nelze dovolávat vůči soukromým subjektům. V době uzavření předmětné úvěrové smlouvy tedy neexistoval předpis, který by ukládal právnímu předchůdci stěžovatele povinnost před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy prověřit úvěruschopnost povinné. Dále se pak vymezil vůči závěru obecných soudů, že povinnost odborné péče vyplývá z korektivu dobrých mravů. Tento právní závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu, který byl vydán až po vzniku úvěrové smlouvy. Poskytovatel úvěru tak jednal v důvěře v právní řád, který mu povinnost odborné péče nestanovil, a následně byl retroaktivním výkladem za tento postup sankcionován. Rozhodnutími obecných soudu tak byla porušena zásada právní jistoty a ochrana legitimního očekávání stěžovatele a jeho právního předchůdce, tímto způsobem tak bylo zasaženo i do jejich ústavně zaručených práv. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Stěžovatel se však v nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a na ně navazujících závěrů právních, které učinily obecné soudy. Tím však pomíjí právě popsanou roli Ústavního soudu. 11. Všemi okruhy argumentace, které nyní stěžovatel v ústavní stížnosti snáší, se obecné soudy řádně zabývaly. Krajský soud i Nejvyšší soud korigovaly závěr okresního soudu, že povinnost přezkoumávat úvěruschopnost povinné plynula ze zákona. Jak vysvětlil krajský soud v bodech 8 a 9 napadeného usnesení, starý zákon o spotřebitelském úvěru se na nynější situaci neaplikuje z důvodu povahy a výše úvěru. Jak vysvětlil krajský soud v bodě 10 a Nejvyšší soud v bodě 9, tato povinnost ještě neplynula ani z nového zákona o spotřebitelském úvěru, který v tu dobu ještě nenabyl účinnosti. Nevyplývala ani z neimplementované směrnice. Nejvyšší soud přesvědčivě a ústavně konformně vypořádal námitku retroaktivní aplikace těchto předpisů. Vysvětlil, že není případná, protože krajský soud tyto předpisy neaplikoval. 12. Civilní soudy založily svůj postup na základě judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Otázkou prověřování úvěruschopnosti spotřebitele při poskytování spotřebitelského úvěru se Ústavní soud podrobně zabýval v citovaném nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20. Korektiv dobrých