I.ÚS 557/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 557/25 ze dne 9. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Trung Hieu, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 4 Azs 48/2024-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2024 č. j. 55 A 38/2022-155, rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 24. června 2022 č. j. 115205-3/2022-OPL, rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 11. dubna 2022 č. j. 1304-2/2022-HANOKO, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Ministerstva zahraničních věcí a Velvyslanectví České republiky v Hanoji, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že kvóty na počty přijímaných žádostí o zaměstnanecké karty na Velvyslanectví České republiky v Hanoji nebyly přijaté transparentně, a proto není ověřitelné, na základě jakých kritérií a z jakých důvodů jsou kvóty stanovovány a zda nejsou diskriminační. Domnívá se, že odmítnutím jeho žádosti na základě těchto kvót došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu. I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 2. Stěžovatel je občanem Vietnamu, který usiloval o podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání - zaměstnanecká karta. Nemá povolený dlouhodobý pobyt v jiném státě ani není držitelem cestovního dokladu jiného státu. Z tohoto důvodu nemůže požádat o zaměstnaneckou kartu jinak, než osobně na Velvyslanectví České republiky v Hanoji ("Velvyslanectví v Hanoji") jak plyne z § 169g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ("zákon o pobytu cizinců"). 3. Požádal o prominutí povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Podle platné právní úpravy totiž Velvyslanectví v Hanoji nepřijímá žádosti o zaměstnaneckou kartu mimo uvedené vládní programy. Velvyslanectví v Hanoji usnesením ze dne 11. 4. 2022 č. j. 1304-2/2022-HANOKO, žádost stěžovatele zamítlo a současně řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu zastavilo podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 24. 6. 2022 č. j. 115205-3/2022-OPL, zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo usnesení Velvyslanectví v Hanoji. 4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 21. 2. 2024 č. j. 55 A 38/2022-155. Ani jednu z námitek stěžovatele neshledal důvodnou. Neshledal, že by právní úprava uvedená v § 169d odst. 1 a 3 a § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb., případně její dopady na žalobce, byly protiústavní. Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům konkrétní třetí země pracovat, či vyvíjet jinou aktivitu na území České republiky. Stanovení kvót prostřednictvím § 181b zákona o pobytu cizinců a prováděcích nařízení proto není v rozporu s ústavním pořádkem ani mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a to ani tehdy, je-li kvóta nulová. 5. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele vůči rozhodnutí krajského soudu rozsudkem ze dne 17. 12. 2024 č. j. 4 Azs 48/2024-44. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že platná právní úprava neomezuje stěžovatelovo právo na přístup k veřejné moci zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovateli nic nebránilo, aby si svou žádost o zaměstnaneckou kartu na Velvyslanectví v Hanoji podal. Součástí práva na přístup k orgánům veřejné moci není určitý (meritorní) způsob vyřízení žádosti. Program klíčový a vědecký personál ani usnesení vlády č. 581/2019, kterým byl tento program schválen, nemají povahu obecně závazného právního předpisu a nebyly vydány ve formě nařízení vlády. To však neznamená, že jsou protiústavní. Zákonná úprava totiž dává vládě pravomoc schvalovat tyto programy (§ 120 zákona č. 435/2004, o zaměstnanosti, § 42g odst. 5 ZPC) jakožto nástroj politiky zaměstnanosti a řízení ekonomické migrace, přičemž nestanoví, že by se tak mělo stát ve formě právního předpisu. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že pokud soud nezná důvod ke stanovení kvóty, nemůže dojít k závěru, že tento důvod není zakázanou diskriminací. S odkazem na svou předcházející judikaturu došel Nejvyšší správní soud k závěru, že Česká republika má v této oblasti široký prostor pro uvážení a rozhodnutí bylo prosto svévole. To, že konkrétní kritéria stanovení kvót pro podání žádostí na zastupitelských úřadech nejsou přímo součástí zákona o pobytu cizinců nebo nařízení vlády, nezakládá jejich protiústavnost. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy a orgány v záhlaví označenými rozhodnutími porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod). Správní soudy kromě toho porušily jeho právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Kvóty na počty přijímaných žádostí o zaměstnaneckou kartu na Velvyslanectví v Hanoji mu zabránily podat žádost takovým způsobem, aby o ní bylo možné meritorně rozhodnout. Ustanovení § 181b odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády 220/2019 Sb. nestanoví pro vládu žádné meze a pravidla, na základě kterých vláda rozhoduje o tom, v jakém rozsahu a pro které zastupitelské úřady budou kvóty stanoveny. Není proto zřejmé, na základě jakých kritérií byly určeny a jestli tyto kritéria nejsou diskriminační a protiústavní. 7. Všechny dílčí námitky stěžovatele se zabývají různými aspekty výše popsaného stěžovatelem namítaného zásahu do jeho práv. Stěžovatel se vymezuje vůči tomu, že § 181b zákona o pobytu cizinců fakticky umožňuje vládě bez jakýchkoliv omezení rozhodnout, pro které zastupitelské úřady budou kvóty stanoveny. Krajský soud v rozsudku odlišil situaci stěžovatele od skutkového stavu ve věci Pl. ÚS 26/16, ve které se Ústavní soud zabýval ústavností zákona o evidenci tržeb. Krajský soud uvedl, že na rozdíl od citovaného plenárního nálezu nebyla zde zákonodárcem stěžovateli stanovena žádná povinnost, z níž by vláda činila libovolné výjimky. Stěžovatel se domáhá pobytového oprávnění, na které nemá právní nárok. S ohledem na široký prostor pro uvážení v oblasti ekonomické migrace, nelze podle krajského soudu považovat to, že zákon nestanoví vládě pro stanovení kvóty bližší mantinely. K tomu stěžovatel uvádí, že se nedomáhá pobytového oprávnění. Domáhá se práva podat žádost tak, aby o ní bylo možné meritorně rozhodnout. Pokud mu to právní úprava odpírá, má se tak dít transparentně, aby byl ochráněn před možnou diskriminací. Současně se domáhá ochrany před libovůlí vlády. 8. Stěžovatel se vymezil vůči závěru Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tvrdí, že konkrétní kvóta je politickým rozhodnutím vlády, které není povinna odůvodňovat. Kromě toho mechanismus a kritéria stanovení kvóty popisuje důvodová zpráva k zákonu č. 176/2019 Sb. K tomu stěžovatel namítá, že ani politické rozhodnutí nemůže být učiněno na základě libovůle, která by umožnovala skrytou diskriminaci. To by bylo v rozporu s čl. 6 Ústavy. I když důvodová zpráva stanoví transparentní postup v podobě tripartitních jednání Rady hospodářské a sociální dohody České republiky, tato ve skutečnosti nikdy neproběhla. Neexistují tedy žádné informace předpokládané jednacím řádem Rady hospodářské a sociální dohody České republiky, ze kterých by bylo možné ověřit, jakým způsobem byly kvóty stanoveny. Pokud to bylo na základě rasy, etnického původu nebo jiného předsudku, je tato kvóta protiústavní. Pokud soud nezná přesný důvod stanovení kvóty, nemůže dojít k závěru, že tento důvod není zakázanou diskriminací. Stěžovatel odlišil svůj případ od případu stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 2041/22 ze dne 16. 8. 2022, ve němž nebyla shledána protiústavnost stanovení kvót na základě státní příslušnosti stěžovatele. Stěžovatel v nynější věci poukázal na fakt, že Ústavní soud zde pouze reagoval na konkrétní nesprávnou argumentaci stěžovatele, ovšem je zjevné, že kvóty nejsou stanoveny na základě státní příslušnosti žadatelů. 9. Podle stěžovatele jsou proto citovaná ustanovení v rozporu s čl. 78 Ústavy a navrhuje jejich zrušení. Rovněž navrhuje, aby ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podá