I.ÚS 578/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 578/15 ze dne 25. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, AK se sídlem Čechyňská 365/23, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 9 T 310/2013-204, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 8 To 145/2014-227, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 2. 2015 č. j. 8 To 41/2015-282, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. 5 Tdo 1136/2014-21, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 9 T 310/2013 byl stěžovatel shledán vinným, že v období od 23. 10. 2010 do 15. 1. 2011 jako vlastník domény www.XXX.cz a její administrátor sděloval veřejně bez souhlasu autorů nebo výrobců a v rozporu s ustanovením § 12, § 30 a § 80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), na celosvětové síti Internet metodou embeddingu audiovizuální záznamy epizod seriálů, aniž by k tomu měl souhlas nositelů práv, a jako vlastník uvedené domény získal mimo jiné majetkový prospěch, konkrétně příjem z reklamy prostřednictvím reklamního systému ETARGET ve výši 5.571,- Kč. Tím spáchal přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení § 270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. 2. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Brně. V odvolání stěžovatel namítl procesní pochybení spočívající v tom, že znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, který byl vypracován před zahájením trestního stíhání stěžovatele, je obsahově vadný a ve svých závěrech nepřesvědčivý; vina stěžovatele tak nebyla náležitě prokázána. I přes námitky stěžovatele však Krajský soud v Brně zamítl jeho odvolání usnesením ze dne 29. 4. 2014 pod sp. zn. 8 To 145/2014 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 2. 2015, viz záhlaví tohoto usnesení) jako nedůvodné. 3. Stěžovatel pak toto usnesení napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, postaveným na čtyřech námitkách. V první stěžovatel argumentoval, že podle aktuální judikatury Soudního dvora Evropské unie nelze považovat umisťování odkazů na autorskoprávní díla bez souhlasu držitelů majetkových autorských práv za porušení autorského práva. V druhé namítl porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že bylo dokazováno znaleckým posudkem, který byl vypracován před zahájením jeho trestního stíhání. Třetí směřovala k tomu, že stěžovatelova vina nemohla být dostatečně prokázána, jestliže v době zpracování znaleckého posudku nebyly odkazy na předmětná autorská díla dostupné. Poslední námitka vytýkala nižším instancím porušení zásady ultima ratio, neboť stěžovatel nebyl předem kontaktován Českou protipirátskou unií a nebylo mu sděleno, že svým jednáním porušuje autorské právo. 4. Nejvyšší soud v rámci dovolání posuzoval toliko první a poslední námitku; další dvě neshledal podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod. Ve svém usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1136/2014 se přesto vyjádřil ke všem stěžovatelovým námitkám. Zejména k první připomněl, že příslušná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie směřují k odkazování na díla dříve zveřejněná pro uživatele internetu se souhlasem držitelů majetkových práv autorských, a že stěžovatel odkazoval na díla zveřejněná zjevně neoprávněně. Poslední námitku vyhodnotil též jako nedůvodnou a současně irelevantní, neboť stěžovatel porušoval autorskoprávní předpisy po delší dobu, tedy soustavně. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl. 5. Ústavní soud následně v zachované lhůtě obdržel dne 23. 2. 2015 návrh podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2, čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 1, čl. 2, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv ve třech základních aspektech. Za zásadní považuje nerespektování předchozích rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, neboť jednání, kterého se měl dopustit, je posuzováno jako jednání praeter legem. Druhou namítanou skutečností je, že stěžovateli nebyl během řízení před soudem prvního stupně zpřístupněn (v kopii) DVD nosič obsahující webové stránky, jež měl stěžovatel provozovat; přitom tento nosič sloužil jako podklad k vypracování znaleckého posudku, jenž byl součástí dokazování v trestním řízení. Konečně pak podle stěžovatele právě znalecký posudek, při jehož provádění a hodnocení navíc došlo k procesním vadám, vyzněl ve skutečnosti v jeho prospěch. 7. V rámci první námitky stěžovatel odkazuje na dvě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU"). Ve věci C-466/12 Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB (dále jen "případ Svensson") SDEU konstatoval, že pokud jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nejde o "sdělování veřejnosti" ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen "směrnice"), pokud toto sdělování není určeno "nové veřejnosti". Dle stěžovatele je tak přípustné legálně odkazovat pomocí hyperlinků na chráněná díla volně dostupná na jiné internetové stránce. Stěžovatel dale poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-348/13 BestWater International GmbH v. Michael Mebes a Stefan Potsch (dále jen "případ BestWater"), v němž se konstatuje, že umístění tzv. embedded odkazu na chráněné dílo na vlastní webovou stránku není zásahem do autorského práva ve smyslu směrnice. Stěžovatel srovnává nosné důvody těchto rozhodnutí s okolnostmi vlastního případu a uzavírá, že jeho jednání nebylo porušením autorského práva ve smyslu směrnice i autorského zákona a nemělo být posouzeno jako trestný čin podle ustanovení § 270 odst. 1 trestního zákoníku. V tom stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces včetně porušení práva rovnosti stran. 8. Druhá námitka stěžovatele se vrací k jeho po celé řízení vznášenému požadavku, aby mu byl poskytnut DVD nosič, jenž sloužil jako podklad k vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika znalcem Ing. Jankou. Jelikož stěžovateli kopie předmětného DVD nosiče s obsahem internetových stránek www.XXX.cz (vydán soudu společností ONEsolution, s. r. o. na základě příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 12. 2011 sp. zn.30 Nt 1373/2011) nebyla poskytnuta, nemohl se vyjádřit k jeho obsahu, a došlo tak podle jeho názoru opět k porušení rovnosti stran, zásady volného hodnocení důkazů a tedy jeho práva na spravedlivý proces. 9. Konečně stěžovatelova třetí námitka směřovala především k již zmíněnému znaleckému posudku z oboru kybernetiky vypracovanému znalcem Ing. Jankou dne 21. 6. 2012. Znalec byl přibrán a posudek vypracován ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a navíc podle stěžovatele v jiné věci. Z toho důvodu se stěžovatel nemohl vyjádřit k osobě znalce, případně k jemu položeným otázkám. Poněvadž znalec ve svém posudku a i při výslechu uváděl, že z obsahu posuzovaného DVD disku nelze jednoznačně určit, zda odkazy na chráněná díla vložil na internetové stránky stěžovatel, zda odkazy v rozhodné době byly funkční a zda na odkazovaných zdrojích byla dostupná celá chráněná díla, nebyla znaleckým posudkem prokázána vina stěžovatele a měla se uplatnit zásada in dubio pro reo. Stěžovatel argumentuje porušením principu presumpce neviny, práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, porušením zákonnosti procesu a principu rovnosti stran, a tedy porušením svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. 10. Stěžovatel se rovněž ohradil vůči formulaci odůvodnění zamítavého usnesení Krajského soudu v Brně, že "je výsadním právem soudu I. stupně provedené důkazy hodnotit a odvolacímu soudu nepřísluší z podnětu podaného odvolání měnit skutkové, resp. právní závěry jen proto, že by případně hodnotil důkazy jinak". Tu považoval za popření zásady dvojinstančnosti řízení a porušení svého práva na