I.ÚS 641/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 641/21 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem Ostrava, Tyršova 1714/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 5 Tdo 1589/2018-7068, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 7 To 74/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015 č. j. 57 T 1/2013-4790, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea druhá trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí jako klíčové pro závěr o vině akcentoval zcela jiné okolnosti, než které byly jako rozhodné označovány orgány činnými v trestním řízení v předchozím průběhu řízení. Tento postup odvolacího soudu označuje jako nečekaný a neočekávatelný a uvádí, že kvůli tomu nemohl nijak uplatnit svou obhajobu. Odvolací soud podle něj své rozhodnutí opřel pouze o obecné teze, jež nebyly podloženy žádnými důkazy. Trestním soudům vytýká, že žádným způsobem nezohlednily extrémní délku řízení, kterou ani dílem nezavinil, a má za to, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest. V této souvislosti poukazuje na konkrétní (jím nezaviněné) průtahy, k nimž mělo v průběhu řízení docházet. Podle něj mělo být kvůli nepřiměřeně dlouhému trestnímu řízení uvažováno o zastavení trestního stíhání, anebo měly být průtahy kompenzovány v rámci uloženého trestu. Stěžovatel rovněž namítá, že trestní soudy při hodnocení kardinálního důkazu v podobě výpovědi svědka R. Z. nezohlednily, že byl tento důkaz proveden v rozporu s ustanovením § 111a odst. 3 poslední věty trestního řádu. Uvedené ustanovení mělo být porušeno tím, že v průběhu výslechu nebyl na místě, kde se svědek nacházel, přítomen zaměstnanec soudu pověřený zabezpečováním utajených informací. Na základě toho spekuluje o možném ovlivňování svědka v průběhu výslechu. Má za to, že při tomto způsobu výpovědi svědka, kdy dochází k omezení práv obžalovaných, je nutné klást přísný důraz na splnění zákonných podmínek realizace takového výslechu. Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou založena na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Hodnocení vykazuje znaky libovůle, nemá oporu v provedených důkazech, popř. je s nimi v příkrém rozporu. V některých bodech podle něj nekoresponduje výrok odůvodnění nalézacího soudu, některé pasáže odůvodnění rozsudku jsou ve vzájemném rozporu. Domnívá se, že závěr o vině není podložen konkrétními důkazy, z nichž by vyplývalo, že věděl o nelegálnosti počínání R. K. Poukazuje na to, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz prokazující jeho protiprávní činnost před podzimem roku 2004, avšak přesto je mu kladeno za vinu, že měl trestnou činnost páchat nejméně od roku 2002. Zdůrazňuje, že nebyla prokázána jeho vědomost o manipulacích se soudními zásilkami a o snaze dosáhnout protiprávním jednáním přisouzení těchto zásilek. Nalézací soud měl pochybit tím, že ignoroval důkazy k zájmovým elektronickým souborům, jakož i některé další důkazy. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že uvedené nedostatky nenapravil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se s námitkami stěžovatele vypořádal velice důsledně a přesvědčivě. Na č. l. 34-36 tak shrnul stěžejní výsledky dokazování, které prokazovalo vinu stěžovatele z účasti na zločinném spolčení. Připomněl existenci listinných důkazů, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a svědeckých výpovědí, na jejichž základě bylo možno učinit jednoznačné skutkové závěry, včetně toho, že stěžovatel věděl o nelegálních aktivitách R. K. (srov. rovněž č. l. 52 a 53 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud rovněž správně odkázal též na příslušné pasáže rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, kde jsou kvalitně odůvodněny stěžejní závěry, z nichž vychází rozhodnutí těchto soudů (srov. zejména č. l. 172-174 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 43-46 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud neshledává potřebu opakovat argumentaci uvedenou v těchto pasážích, zvláště když stěžovatel ve své ústavní stížnosti z velké části zůstává toliko u obecných tvrzení (o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, o absenci opory těchto závěrů v provedeném dokazování atd.) a neidentifikuje vytýkané vady v jejich konkrétnosti. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že odvolací soud své rozhodnutí založil pouze na obecných tezích, jež nebyly podloženy žádnými důkazy. Odvolací soud ve svém rozsudku jasně uvedl relevantní obsah konkrétních důkazů, především písemných poznámek obžalovaného K., výpovědi svědků Z., B. a Ch. a obsah realizovaných odposlechů. Tyto důkazy prokazovaly, že stěžovatel byl zapojen do protiprávních aktivit řízených obžalovaných K., které ve svém souhrnu naplňovaly znaky zločinného spolčení ve smyslu § 89 odst. 17 trestního zákona. Jestliže trestní soudy z těchto důkazů, jakož i z dalších souvislostí (dlouhodobá spolupráce stěžovatele s obžalovaným K., přehled o jeho aktivitách, utajovaný charakter činnosti dané skupiny osob zahrnující používání tzv. kryptotelefonů, řízení výměny čísel mobilních telefonů, konspirační způsob komunikace atd.), dovodily, že stěžovatel musel o těchto nelegálních aktivitách vědět, a tedy jednal úmyslně. Ústavní soud v tom nespatřuje žádný projev libovůle či deformace provedených důkazů, který by mohl být podkladem pro závěr o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že odvolací soud postupoval nečekaně a neočekávatelně, neboť závěr o vině stěžovatele založil na jiných okolnostech, než které byly stěžovateli kladeny za vinu v předešlých fázích řízení. Stěžejní roli v této souvislosti hraje skutečnost, že odvolací soud nijak nezasahoval do vymezení skutku, jímž byl stěžovatel rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným a které lze označit jako zcela konkrétní. Odvolací soud rovněž vycházel ze stejné množiny důkazů, jako soud prvního stupně. Z již citovaných částí rozhodnutí obou soudů (tj. z č. l. 172-174 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 43-46 rozsud