I.ÚS 669/25 – Ústavní soud

I.ÚS 669/25 ze dne 5. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Bc. et Bc. Josefa Maitaha, zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Janoškem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3158/2024-203 ze dne 21. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 217, 218/2024-144 ze dne 30. července 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 19 C 173/2023-90 ze dne 12. března 2024, ve znění opravného usnesení č. j. 19 C 173/2023-118 ze dne 16. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a městské části Praha 21, sídlem Staroklánovická 260, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i princip rovnosti a zákaz diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Podstatou řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, byla otázka, zda se stěžovatel může po vedlejší účastnici domáhat vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že součástí jeho pozemku je veřejně přístupná účelová komunikace. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se po vedlejší účastnici žalobou domáhal zaplacení 314 059,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba účelové komunikace. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 76 640 Kč. Věnoval-li totiž vlastník pozemku či jeho právní předchůdce pozemní komunikaci k obecnému užívání, nemá na peněžitou náhradu, resp. vydání bezdůvodného obohacení nárok. Tak tomu podle obvodního soudu bylo i v této věci, neboť investorem stavby účelové komunikace byla společnost Uniga s. r. o., která byla původně i vlastníkem daného pozemku a komunikaci věnovala veřejnému užívání. 3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že otázka práva vlastníka pozemku dotčeného veřejným prostranstvím, resp. veřejnou účelovou komunikací, na vydání bezdůvodného obohacení vůči obci je rozhodována Nejvyšším soudem a Ústavním soudem bez rozumného důvodu rozdílně. Za stejné situace je vlastníkům toto právo někdy přiznáno, jindy nikoliv. 5. V posuzované věci přitom soudy podle stěžovatele rozhodly nesprávně, jelikož souhlas vlastníka se vznikem veřejného prostranství, resp. účelové komunikace, sám o sobě nevylučuje jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze totiž směšovat problematiku veřejného práva v podobě vzniku veřejného statku a jeho bezplatného užívání veřejností a problematiku bezdůvodného obohacení v režimu soukromého práva, k němuž dochází tím, že je plněno za obec to, co má obec ze zákona plnit sama. S ohledem na uvedené, jakož i na to, že se věc dotýká i ostatních vlastníků pozemků s veřejným prostranstvím, by se věcí podle stěžovatele mělo zabývat plénum Ústavního soudu. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy uznávají, že vlastníkovi pozemku náleží náhrada za omezení vlastnického práva v podobě užívání pozemku jako veřejného prostranství, ovšem někdy nárok na tuto náhradu, resp. nárok na bezdůvodné obohacení (kdy stěžovatel zdůrazňuje rozdíl mezi oběma nároky), odmítají s tím, že připadá v úvahu pouze tehdy, pokud ke vzniku veřejného prostranství došlo bez souhlasu vlastníka. Přitom souhlas vlastníka je podmínkou vůbec vzniku veřejného prostranství. Judikatura k této otázce je tak i vnitřně rozporná. 7. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vlastníkovi tehdy, je-li pozemek fakticky využíván k veřejnému prospěchu užíváním materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím, ačkoliv nebyly formálně splněny veškeré podmínky vzniku veřejného prostranství. To podle stěžovatele není pravda, v řadě případů bylo bezdůvodné obohacení přiznáno, aniž by o takovou situaci šlo. 8. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že by se pro účely přiznání bezdůvodného obohacení mělo rozlišovat mezi tím, zda je pozemek užíván jako veřejné prostranství obecně, nebo konkrétně jako účelová komunikace. K takovému rozlišování podle stěžovatele není žádný důvod. Navíc pozemek, o který v posuzované věci jde, představuje veřejné prostranství. 9. Podle stěžovatele navíc soudy nijak nevysvětlily, proč by poskytnutí souhlasu k veřejnému užívání mělo vést k nepřiznání nároku na bezdůvodné obohacení. Samotný souhlas totiž vznik bezdůvodného obohacení nevylučuje. Stejně tak soudy nevysvětlily, proč nelze souhlas odvolat. 10. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379), podle kterého je v v těchto případech potřeba řešit, zda je vlastník pozemku omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání. Z tohoto nálezu podle stěžovatele plyne, že úprava veřejného prostranství je lex specialis k úpravě v zákoně o pozemních komunikacích a že vlastník pozemku, který je omezován na svém vlastnickém právu tím, že jeho pozemek tvoří veřejné prostranství, má právo na vydání bezdůvodného obohacení, i když se na jeho pozemku nachází veřejná komunikace. 11. Stejně tak stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2117/17 ze dne 24. 7. 2017, podle kterého § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zakládá bezplatné užívání komunikace toliko fyzickými osobami, naproti tomu obci vzniká bezdůvodné obohacení, přičemž výhoda, která žalovanému takto vzniká, spočívá v zajištění infrastruktury. Stejně tak odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21 ze dne 18. 1. 2022 (N 6/110 SbNU 61), který kriticky hodnotil možnost obce po neomezenou dobu bezplatně užívat cizí pozemky. 12. Soudy se podle stěžovatele s uvedenou judikaturou dostatečně nevypořádaly, místo toho se řídily judikaturou, která mechanicky aplikovala ojedinělý nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9), jenž se však bezdůvodným obohacením za bezesmluvní užívání veřejného prostranství ani účelové komunikace nezabývá, neboť řešil specifickou restituční věc. Stěžovatel se pak vyhrazuje vůči usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 344/24 ze dne 27. 3. 2024, v němž údajně Ústavní soud nerespektoval vlastní judikaturu. 13. Konečně, stěžovatel brojí i proti výrokům o nákladech řízení, neboť zastoupení vedlejší účastnice advokátem podle jeho názoru nebylo účelné. 14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Soudy prvního a druhého stupně v posuzované věci vyšly primárně z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2910/2023-578 ze dne 22. 11. 2023, v němž byla řešena velmi podobná věc a jímž Nejvyšší soud dovolání tehdejšího žalobce také odmítl s odůvodněním, že se na tehdy řešeném pozemku nachází účelová komunikace, kterou původní vlastník přenechal veřejnému užívání. Toto rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 344/24, podle něhož "projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy ‚věnovat' věc obecnému užívání", a proto "vzhledem k tomu, že byl prokázán souhlas předchozího vlastníka s veřejným užíváním, nemohlo ani stěžovateli vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení". Tak je tomu mimo jiné proto, že věnování ze strany vlastníka je právním důvodem vylučujícím vznik bezdůvodného obohacení. Ústavní soud neshledává důvod na uvedených závěrech nic měnit, zvláště když částečně vycházejí i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06. 16. V souladu s tímto nálezem Ústavní soud neshledává neústavním, pokud vlastníku pozemku, který udělil souhlas s jeho veřejným užíváním, resp. který daný pozemek věnoval veřejnému užívání, nenáleží náhrada za omezení vlastnického práva, které je toho důsledkem. Jak Ústavní soud v daném nálezu uvedl, v případně omezení vlastnického práva se souhlasem vlastníka "nelze ... vůbec hovořit o jeho nuceném (resp. vynuceném) omezení, jak má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny". 17. Stěžovatel význam tohoto právního závěru relativizuje tím, že rozlišuje mezi přiznáním náhrady za omezení vlastnického práva a přiznáním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tímto rozlišováním by ovšem sám věc posouval do podústavní roviny. Navíc i podle stěžovatelem citované judikatury (viz např. bod 11 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3624/13) má být nárok z titulu bezdůvodného obohacení v těchto případech onou náhradou za omezení vlastnického práva. 18. Do jisté mír