I.ÚS 674/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 674/11 ze dne 21. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem Poláškova 2, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010, č. j. 57 A 24/2010-25, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 Ads 108/2010-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující. Městský úřad Valašské Meziříčí snížil rozhodnutím č. j. 15410/2009/VME ze dne 13. 7. 2009 stěžovateli příspěvek na živobytí z 4126,- Kč na 2020,- Kč měsíčně od 1. 7. 2009. Městský úřad vycházel z § 24 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném k 1. 1. 2009, podle kterého u osob, které pobíraly příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, činí částka na živobytí částku existenčního minima (2020 Kč) bez možnosti jejího dalšího navýšení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 1. 9. 2009, č. j. 1 KUZL 57268/2009, sp. zn. KUSP 57268/2009 SOC-DSP-Br, zamítl. Rovněž krajský úřad vycházel z § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž zdůraznil, že toto ustanovení nepřipouští zvýšení částky živobytí z důvodu doložení aktivních kroků při hledání zaměstnání, z důvodu využití majetku ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním, z důvodu uplatnění zákonných nároků a pohledávek, z důvodu dietního stravování, aj. Částku živobytí je možné navýšit pouze za předpokladu, že osoba ji pobírající je považována za osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, v uvedeném znění), nebo jde o osobu pobírající podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, o osobu, která má příjem z výdělečné činnosti anebo osobu vykonávající dobrovolnickou nebo veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci [§ 24 odst. 1 písm. g) druhá věta zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Stěžovatel však podle žalovaného nesplňoval žádnou z podmínek pro stanovení částky živobytí vyšší, než je částka existenčního minima. Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů je v souladu s § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť stěžovatel není osobou, na níž by se toto citované ustanovení nevztahovalo. Správní orgány navíc od počátku roku 2009, kdy nabyla účinnosti novela zákona o pomoci v hmotné nouzi provedená zákonem č. 382/2008 Sb., v důsledku které bylo ustanovení § 24 odst. 1 doplněno o odstavec g), stěžovatele poučovaly o jeho povinnostech v souvislosti s poskytováním dávky - příspěvku na živobytí. Správní orgány stěžovatele především upozorňovaly na to, že do systému pomoci v hmotné nouzi byl zařazen nový institut "veřejná služba" (§ 18a zákona o pomoci v hmotné nouzi). Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Podstatná část odůvodnění tohoto rozsudku bude uvedena v dalším textu tohoto usnesení. II. Ústavní soud předně uvádí, že ústavní stížnost je značně nepřehledná a stěží srozumitelná. Obecně jen uvádí, že byly porušeny čl. 90, čl. 95 odst. 1, 2, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V podstatě však v ní absentuje nejen konkrétní ústavněprávní argumentace, ale do značné míry i jakákoliv jiná právní argumentace vůbec. Ústavní soud uvádí, že to může být důsledkem místy až doslovného převzetí původní ústavní stížnosti stěžovatele, sepsané jen samotným stěžovatelem, do ústavní stížnosti sepsané advokátem. Na to by mohlo být nahlíženo jako na obcházení smyslu povinného advokátního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, které zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nařizuje. 1) Z ústavní stížnosti lze dovozovat nesouhlas stěžovatele s názorem správních soudů, dle kterých stěžovatel použil ve správní žalobě námitky nekonkrétní, takže se jimi správní soud zabývat nemohly. Na tuto námitku přiléhavě reagoval již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (č. l. 52): "Na námitku týkající se rozporu postupu správního orgánu s citovanými ustanoveními správního řádu sice krajský soud skutečně nereagoval, avšak Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v této souvislosti zdůraznit, že uvedené námitky stěžovatele, v podobě, v jaké byly uvedeny v žalobě, nelze než označit za nekonkrétní a konstatovat, že je krajský soud ani nemohl přezkoumat. Bylo by jistě bývalo vhodnější, kdyby krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podal, z jakého důvodu se oněmi námitkami nezabýval. Avšak za situace, kdy tak neučinil, se nejedná o takový zásah do práva na spravedlivý proces, který by odůvodnil zrušení jinak zákonného rozsudku městského soudu, navíc v případě, kdy bylo jeho odůvodnění doplněno odůvodněním obsaženým v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu.". Rovněž Ústavní soud usuzuje, že námitky obsažené ve správní žalobě stěžovatele (srov. č. l. 1 a 22) je namístě vskutku hodnotit jako nekonkrétní, a proto není důvodu správním soudům - z hlediska ústavně právního - cokoli v tomto směru vytknout. Ostatně obdobně, nekonkrétně se stěžovatel vyjadřuje i v ústavní stížnosti (srov. např. str. 2: "Stěžovatel je přesvědčen, že dostatečně jasně definoval svou podanou žalobu a to jak ve vztahu k ust. příslušných zákonů, tak dále dostatečným způsobem vyjádřil smysl své podané žaloby. Tvrdí, že jak žalovaný odvolací správní orgán, Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen žalovaný KÚ - ZK), KS - Brno a následně Nejvyšší správní soud, nepostupovaly zcela v souladu s platnými zákony ČR a zejména pak, což bylo podstatou celé věci, nerespektovali plně zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a zákony zní vycházející, vč. Listiny základních práv a svobod."). 2) Stěžovatel dále rozporuje "nepravdivé tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel nenamítal skutečnost, že zákon obcím nestanoví povinnost veřejnou službu zajišťovat. Tato informace je považována za veřejně známou skutečnost (např. vyplývá z metodického pokynu k veřejné službě, č. 1/2009 z MPSV ČR a dále taky přímo z úst. § 18aj, odst. 2, zák. č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi) a není ji tudíž v zásadě potřeba nikterak zdůrazňovat. Přesto však stěžovatel ve své žalobě tuto skutečnost, že obec nemá povinnost ho zaměstnat, zcela zřetelně, uvedl.". Tu se však stěžovatel mýlí, jestliže prohlašuje, že skutečnost uvedenou v předchozím odstavci tvrdil ve správní žalobě. I kdyby to však byl učinil, pak přehlíží následující část napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, která obstojí sama o sobě: "stěžovatel... argumentoval pouze svou neschopností pracovat, kterou odůvodnil svým nepříznivým zdravotním stavem. Pro každý případ je třeba v této souvislosti zdůraznit, že osoba v hmotné nouzi má kromě veřejné služby další možnosti, jak si nadále udržet a rozvíjet svůj vztah k pracovní činnosti a zachovat si částku živobytí v nezměněné výši. Mezi tyto možnosti patří např. veřejně prospěšné práce, krátkodobé zaměstnání, dobrovolnická služba a další aktivity, ze kterých má osoba příjem z výdělečné činnosti." (srov. č. l. 54) 3) Tím se Ústavní soud dostává k podstatě nyní posuzované věci, tedy k vlastní podstatě napadeného rozsudku nejvyššího správního soudu, která je vyjádřena v jeho následujícím textu (č. l. 52 dole - 54 nahoře): "V další části odůvodnění pak krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl od zakotvení institutu veřejné služby do zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy od 1. 1. 2009, pravidelně upozorňován na změnu systému a na pro něj relevantní důsledky, které jsou s takovou změnou spojeny. Současně zde krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, když rozhodly, že částka živobytí činí v případě stěžovatele částku existenčního minima, neboť stěžovatel není osobou, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi) ani nespadá do žádné z kategorií osob, jejichž výčet je uveden v druhé větě ustanovení § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, u nichž zákon navýšení částky na živobytí připouští (vypočteny výše). Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje, byť je třeba připustit, že při jeho odůvodnění zvolil krajský soud minimalistický přístup. Ustanovení § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi zakotvuje obecné pravidlo - tzv. sankční snížení částky živobytí až na existenční minimum v případě, že daná osoba pobírá příspěvek na živobytí po dobu delší než 6 měsíců. Aby se tomuto postupu osoba pobírající př