I.ÚS 958/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 958/07 ze dne 6. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze, U Stanice 11/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 107/2005-67, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 79/2004-40, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, č. j. MHMP 135089/2004 a proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6, odboru sociální péče č. j. 6541/4/AFA-1/1, ze dne 6. 9. 2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) bod 2, § 5 odst. 5 a § 5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) bod 2, § 5 odst. 5 a § 5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 6, neboť rozsudek, na který Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí odkazuje, na danou věc nedopadá. Stěžovatel je přesvědčen, že byl diskriminován, pokud bylo u něj jako osoby samostatně výdělečně činné v rozhodnutí správního orgánu vycházeno z fikce dosaženého příjmu, kterého však stěžovatel nedosahoval, tím byl porušen článek 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Aby stěžovatel nebyl dále v takové situaci diskriminován, byl nucen ukončit svou podnikatelskou činnost, čímž byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má zato, že stanovení fiktivních příjmů toliko pro osoby samostatně výdělečně činné je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tyto jsou oproti ostatním skupinám osob diskriminovány. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých práv v tom, že mu nebyl v řízení před Městským soudem v Praze ustanoven zástupce podle § 35 odst. 8 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přestože to bylo potřeba k ochraně jeho práv. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 79/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 79/2004-40, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 10. 2004, čj. MHMP 135089/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru státní sociální podpory, ze dne 6. 9. 2004, čj. 6541/4/AFA-1/1, kterým byla stěžovateli zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2004 dle ust. § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen "zákon č. 117/1995 Sb."). Městský soud v Praze dospěl k závěru, že správní orgány prvního i druhého stupně postupovaly v souladu se zákonem a vycházely ze správně zjištěných skutečností. Postup správního orgánu při stanovení dosaženého příjmu stěžovatele vychází ze znění zákona č. 117/1995 Sb. a ze státem stanovené průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství a stanoveného životního minima pro období, ve kterém bylo o žádosti stěžovatele rozhodováno. Žalovaný správní orgán nemohl podle soudu postupovat jinak, než jak v napadeném rozhodnutí postupoval. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvedl námitky v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 107/2005-67, byla kasační stížnost zamítnuta. Ústavní soud si vyžádal ve smyslu § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k ústavní stížnosti, a to zejména v tom smyslu, jaký je účel a opodstatněnost ustanovení § 1 odst. 8 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a § 5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Ministerstvo práce a sociálních věcí přípisem ze dne 3. 3. 2009 sdělilo, že tato ustanovení zakotvující fiktivní započítávání příjmu z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti bylo v zákoně č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, účinného do 31. 12. 2006, zakotveno od 1. 1. 2004. V zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpore, bylo obdobné ustanovení zakotveno od 1.7. 2004. Od tohoto data se pro oba systémy za příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti považuje měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok. Důvodem zavedení právní úpravy účinné v této podobě bylo omezení spekulativního jednání některých příjemců dávek sociální potřebnosti a státní sociální podpory, kteří vykazovali nízké nebo nulové příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Tyto osoby, přestože měly značné příjmy, tyto dle své úvahy investovaly a pro účely zákona o daních z příjmů měly dlouhodobě buď nulové příjmy nebo byly ve ztrátě, zatímco osobám, které mají příjmy ze závislé činnosti, zákon o daních z příjmů takové investice neumožňuje, přestože mají rovněž výdaje související se svojí výdělečnou činností. Rozhodnutí podnikatele, jak naloží se svými příjmy (přestože to umožňuje zákon o daních z příjmů), nemůže být titulem pro poskytování sociálních dávek. Také se vycházelo z principu obsaženého mj. v obchodním zákoníku, a to, že podnikání je činností za účelem dosažení zisku a lze tedy předpokládat, že příjmy z podnikání dosahují určité minimální úrovně. Praxe ukázala, že zavedený princip fiktivního příjmu byl opodstatněný, ale nebral v úvahu některé specifické situace, kdy příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti byl pro osobu příjmem doplňkovým a nepředstavoval hlavni zdroj příjmu. Proto od 30. 3. 2005 došlo ke změně tohoto ustanovení a u osoby, která si na živnostenský list pouze přivydělávala (její samostatná činnost byla vedlejší) nebo se její činnost nepovažovala za činnost samostatně výdělečně činnou proto, že tuto činnost nevykonávala soustavně, byl brán pro účely stanovení nároku a výše dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory v potaz její skutečný příjem. Z výše uvedeného lze usoudit, že zvláštní úprava pro započítávání přijmu osoby samostatně výdělečně činné pro účely dávek sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory byla oprávněná, neboť u těchto osob nešlo přesný příjem v průběhu kalendářního roku zjistit. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí předmětná fikce příjmu u osob samostatně výdělečně činných není v rozporu s či. 3 a 30 Listiny základních práv a svobod. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud předně k stěžovatelem uplatněným námitkám k výkladu a aplikaci ustanovení zákona č. 117/1995, tedy "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí