II.ÚS 1220/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1220/15 ze dne 23. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Paslera, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatele, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 27. 4. 2015, a která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Ze spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 225 EXE 5017/2012 a spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 1. 2012, č. j. 225 EXE 5017/2012-11, byla k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 119.567,63 Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení nařízena exekuce na majetek stěžovatele, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha 3. Toto usnesení bylo spolu s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti ve smyslu § 46 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ze dne 2. 2. 2012, č. j. 144 EX 19617/11-23, doručeno stěžovateli dne 2. 3. 2012 a nabylo právní moci dne 20. 3. 2012. 4. Dne 13. 8. 2012 obdržel soudní exekutor sdělení od oprávněného, že tento se se stěžovatelem dne 14. 6. 2012 dohodl na splácení jeho dluhu v měsíčních splátkách ve výši 6.500,- Kč. O této skutečnosti byl stěžovatel informován dopisem soudního exekutora ze dne 14. 8. 2012, v jehož rámci bylo stěžovateli dále sděleno, že v případě nedodržení dohodnutých měsíčních splátek bude nadále pokračováno v exekuci na jeho majetek. 5. Dne 24. 3. 2014 byl soudním exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. 144 EX 19617/11-87, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 41.660,30 Kč a povinnost uhradit náklady oprávněného vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 9.897,80 Kč. 6. Příkaz k úhradě nákladů exekuce napadl stěžovatel včasnými námitkami, které však byly usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, zamítnuty, neboť exekuční soud dospěl k závěru, že náklady soudního exekutora a náklady oprávněného byly v rámci předmětného příkazu vyčísleny správně a v souladu s příslušnými právními předpisy. III. 7. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní exekučnímu soudu vytkl, že tento se vůbec nezabýval jím vznesenými námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a své rozhodnutí o nich řádně neodůvodnil. Exekuční soud se dle názoru stěžovatele zejména nevypořádal s okolnostmi vedení exekuce, kdy oprávněný v exekučním řízení povolil stěžovateli úhradu jeho závazků v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6.500,- Kč, které stěžovatel hradil přímo k rukám oprávněného. Tuto skutečnost vzal soudní exekutor na vědomí, když v exekučním řízení nebyly za doby splácení prováděny žádné úkony. Přestože byla předmětná pohledávka stěžovatelem uhrazena na základě výše popsaného dobrovolného plnění, přiznal si soudní exekutor odměnu za provedení exekuce ve výši 30.930,- Kč bez DPH. Exekuční soud však k této skutečnosti nepřihlédl a příkaz k úhradě nákladů exekuce pouze mechanicky potvrdil, aniž by se zabýval účelností vynaložených nákladů a postojem účastníků exekučního řízení k věci. Ve vztahu k náhradě nákladů oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekučního řízení stěžovatel uvedl, že ani tyto nepovažuje za náklady účelně vynaložené, protože návrh na nařízení exekuce, který představuje podání formulářového typu, mohl být oprávněným (Komerční bankou, a.s.) podán v rámci jeho běžné činnosti prostřednictvím jeho zaměstnanců namísto prostřednictvím advokáta. Ani s touto skutečností se však ani soudní exekutor, ani exekuční soud nikterak nevypořádali. IV. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 225 EXE 5017/2012 a spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatele s výší nákladů exekuce a nákladů oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekuce na majetek stěžovatele, které byly vyčísleny v příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaném JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, dne 24. 3. 2014, č. j. 144 EX 19617/11-87, a jejichž výše byla následně potvrzena usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, který zamítl námitky stěžovatele proti předmětnému příkazu. Stěžovatel pak prostřednictvím své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že tyto náklady byly stanoveny v "plné výši", tedy bez zohlednění skutečnosti, že stěžovatel plnil vymáhanou povinnost dobrovolně ve formě pravidelných měsíčních splátek přímo k rukám oprávněného a že soudní exekutor po dobu splácení nečinil ve věci žádné kroky směřující k nucenému vymožení předmětné povinnosti, což stěžovatel považuje za nespravedlivé, přičemž se v obecné rovině dovolává právních závěrů vyslovených Ústavním soudem v obdobných věcech. 10. S přihlédnutím k právě uvedenému považuje Ústavní soud za nutné nejprve stručně připomenout svou judikaturu, vztahující se k otázce stanovení výše nákladů exekuce, zejména pak odměny soudního exekutora za její provedení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi ve vztahu k otázce zohlednění "dobrovolnosti" plnění vymáhané povinnosti ze strany povinného při stanovení výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora zabýval dvěma (základními) situacemi. V prvé řadě jde o případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, a to ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [viz nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)]. Druhá skupina rozhodnutí se pak vztahuje k případům, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", a kdy toto plnění vykazuje určité znaky "dobrovolnosti" (nejnovější např. nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 z 10. 12. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto bodě Ústavní soud vyvodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, a to na základě ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)], k čemuž možno dodat, že se tento právní názor odrazil v novelizaci citovaného ustanovení (podle současné úpravy existuje možnost snížení odměny soudního exekutora v případě, že povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti splní vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného). 11. O žádný z výše uvedených případů se však v nyní souzené věci nejedná, neboť vymáhaná pohledávka nebyla stěžovatelem uhrazena mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se stěžovatel o exekuci dozvěděl, přičemž uhrazena nebyla (s výjimkou splátky ve výši 6.500,- Kč zaplacené stěžovatelem v březnu 2012) ani následně ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění, což by bylo možno "ocenit" postupem dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění o