II.ÚS 1300/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1300/17 ze dne 28. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Českobratrská 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 25 Cdo 1701/2015-251, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 69 Co 364/2014-193 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 64 C 185/2011-131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 28. 4. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zakotvené právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a článkem 47 Listiny základních práv Evropské Unie. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní posouzení věci Nejvyšším soudem, Městským soudem v Praze a Obvodním soudem pro Prahu 1 ve svých důsledcích představuje zásah do jeho ústavně chráněných práv stěžovatele a odporují principu plného odškodnění vzniklé škody, kterého se mu mělo dostat. Stěžovatel zejména namítá, že mu žalovaná Česká pojišťovna a. s. (dále také jen "žalovaná") do dnešního dne vyplácí náhradu škody na zdraví (náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), a to za osobu odpovědnou za vznik škody na zdraví - dnes již zaniklého družstva JZD Luha. Žalovaná se stěžovatelem ve věci náhrady škody vždy komunikovala a nikdy svou povinnost k odškodnění stěžovatele před podáním žaloby nezpochybňovala, naopak navrhla stěžovateli uzavření dohody, kterou by byly vypořádány do budoucna veškeré vzájemné nároky. Protože znění navrhované dohody mohlo být interpretováno jako vzdání se všech dalších nároků týkajících se škody na zdraví do budoucna, stěžovatel uzavření dohody odmítl. Za této situace se stěžovateli jeví absurdní a v rozporu s dobrými mravy, že v soudním řízení žalovaná svou stěžejní obranu založila na argumentu, že není ve věci pasivně legitimována z důvodu, že stěžovateli údajně nesvědčí přímý nárok na náhradu škody vůči pojistiteli ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel provozovaného Českou státní pojišťovnou, ve znění do dne 30. 4. 1990 (dále jen "vyhláška č. 123/1974 Sb."), když dle § 27 odst. 3 zákona 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) se u škodných událostí a nároků z nich vzniklých postupuje podle dosavadních právních předpisů. Pokud soudy této argumentaci žalované bez ohledu na stěžovatelem tvrzené dosavadní plnění ze strany žalované přisvědčily, založily svůj právní názor na ryze formální nedostatečnosti právní úpravy platné v době škodní události, která stěžovatele znevýhodňuje, a zbavuje jej právních prostředků při ochraně svých práv, kdy soudy vzhledem k neexistenci přímého nároku stěžovatele vůči žalované pro něj dovozují nedůvodně horší postavení při uplatnění svých nároků oproti poškozeným, kteří se stali účastníky dopravní nehody, jejíž viník zemřel nebo nebyl zjištěn subjekt odpovědný za škodu při nehodě způsobenou, nebo dopravní nehody po 1. 1. 2000. 3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 64 C 185/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, č. j. 64 C 185/2011-131, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 1 369 413 Kč s příslušenstvím, placení měsíčních částek 9 630 Kč od 1. 7. 2011 a 14 135 Kč od 1. 7. 2011 do dovršení 65 let věku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 9. 6. 1986 při dopravní nehodě, kterou zavinil traktorista JZD Luha v Jindřichově, utrpěl tříštivou zlomeninu pravé stehenní kosti, zlomeninu pánve a trvalé postižení obou zápěstních kloubů. Zaměstnavatel traktoristy (zemřelého v roce 2009) zaplatil stěžovateli prostřednictvím pojistitele své odpovědnosti za škodu České státní pojišťovny na základě rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 6. 1990, č. j. 6 C 209/1988-98, bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu věcné škody a náhradu za ztrátu na výdělku za dobu trvání i po skončení pracovní neschopnosti. Protože zdravotní stav stěžovatele se postupně zhoršil a je již trvale odkázán na invalidní vozík, požaduje nyní další náhradu za ztížení společenského uplatnění, dále náhradu za péči, kterou mu od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2011 poskytovala jeho manželka, a také další náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 a od 1. 7. 2011 do budoucna. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že pojištěný zaměstnavatel škůdce zanikl 10. 9. 2008 bez právního nástupce, nikdo nevstoupil do jeho práv a povinností, a nelze tak uplatnit práva podle § 3 vyhlášky č. 123/1974 Sb., a žalovaná není ani právním nástupcem České státní pojišťovny. 4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 69 Co 364/2014-193, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované potvrdil s tím, že i kdyby žalovaná byla právní nástupkyní České státní pojišťovny, resp. České pojišťovny, státního podniku, pak by k 1. 1. 2000, kdy již existovala škodná událost, došlo na základě ustanovení § 29 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla k přechodu práv a povinností na Českou kancelář pojistitelů a žalovaná by byla pouze zmocněna za ni v předmětných záležitostech jednat, a to včetně tohoto řízení. Šlo by o přímé zastoupení, jménem a na účet České kanceláře pojistitelů. Žalovaná tak není ve sporu pasivně věcně legitimována. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl s odůvodněním, že podle § 29 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla do postavení dřívějšího monopolního pojistitele postupujícího podle předchozí právní úpravy (Česká pojišťovna a. s. jako právní nástupce Československé státní pojišťovny) vstoupila Česká kancelář pojistitelů, která je profesní organizací pojistitelů speciálně zřízenou k plnění stanovených úkolů v rámci nového systému (§ 18 tohoto zákona), a která je tak povinna namísto dosavadního pojistitele poskytnout pojistné plnění poškozenému tam, kde mu vznikl přímý nárok, případně refundovat pojištěné odpovědné osobě (škůdci) odpovídající částky, nahradila-li poškozenému škodu ona. Podle dovolacího soudu tak není pochyb o tom, že právě Česká kancelář pojistitelů je subjektem, který vstoupil do těchto práv a povinností, i když je Česká pojišťovna a. s. pověřena zastupováním České kanceláře pojistitelů, to ovšem jejím jménem a na její účet. 6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 nedošlo. 7. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v proces