II.ÚS 1324/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1324/15 ze dne 23. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky "POLÁRKA s.r.o.", se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a v článku 2 odst. 3 a v článku 4 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že svá práva neuplatnila včas a správným způsobem v soudním řízení. Stěžovatelka má totiž za to, že zrušením rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky ve správním soudnictví nedošlo k zastavení ani k jinému ukončení probíhajícího správního řízení, a že tedy správní řízení v její věci u Úřadu průmyslového vlastnictví objektivně trvá. Proto neměl Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky posoudit její žalobu proti nečinnosti ve správním řízení jako nedůvodnou, či jako opožděnou žalobu proti nezákonnému zásahu, ale mělo dojít k jejímu meritornímu projednání. 3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 169/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11A 169/2013-27, byla zamítnuta žaloba ve vztahu k podání stěžovatelky ze dne 18. 6. 2013 doručeného dne 20. 6. 2013 Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "žalovaný") a označeného jako "Podnět k vyznačení platnosti ochranné známky v rejstříku, obnovení zákonného stavu sp. zn.: O-88896, žádost o navrácení práv k ochranné známce podle smlouvy TRIPS, uplatnění opatření proti nečinnosti, nepřiměřená délka řízení, průtahy v řízení". Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Městský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 169/2013-27, zamítl žalobu jako nedůvodnou s odůvodněním, že shora citované podání stěžovatelky ze dne 18. 6. 2013, kterým se zřejmě domáhala obnovy zápisu ochranné známky podle § 29 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), bylo učiněno po uplynutí desetileté lhůty, která je stanovena v § 29 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Na uvedené nemá vliv skutečnost, že zápis ochranné známky byl předmětem soudního řízení, neboť zákon o ochranných známkách neobsahuje žádné ustanovení, které by stanovilo přerušení lhůty v důsledku soudního řízení. Za této situace soud uzavřel, že lhůta pro podání žádosti o obnovu zápisu uplynula deset let od podání přihlášky, tj. dne 25. 4. 2004. Poněvadž stěžovatelka podala všechny své žádosti po této lhůtě (první dne 10. 11. 2006), tj. po lhůtách stanovených v § 29 zákona o ochranných známkách, nemohlo její podání zahájit řízení o obnově zápisu ochranné známky. Jelikož žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se nelze domáhat toho, aby správnímu orgánu bylo uloženo zahájit správní řízení (navíc řízení, které zákon výslovně neupravuje), nýbrž pouze toho, aby v průběhu již zahájeného řízení vydal správní orgán rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, shledal soud žalobu stěžovatelky v této části nedůvodnou. 7. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění svého napadeného rozsudku zdůraznil, že ve smyslu jeho konstantní judikatury, podle níž se nelze ochrany ve správním soudnictví podle § 79 a násl. s. ř. s. dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu, je působnost těchto ustanovení omezena na případy, kdy správní orgán má ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce, nebo má povinnost vydat osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem příslušný procesní předpis zakládá, zákonné prostředky k ochraně před nečinností správního orgánu. Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že podání stěžovatelky ze dne 18. 6. 2013, z nějž není zcela zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhala, nebylo vůbec nutné kvalifikovat jako žádost o obnovu zápisu ochranné známky, nýbrž jej bylo možno považovat, právě s ohledem na jeho formulaci a velký časový odstup od zániku ochranné známky, za pouhý obecný podnět žalovanému. Ten byl pak neformálně vyřízen přípisem žalovaného ze dne 9. 7. 2013. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a upozorňuje, že nelze obecně dovozovat, že doručením jakéhokoliv podání správnímu orgánu je zahájeno určité správní řízení, neboť citované ustanovení dopadá pouze na případy, kdy je již s určitým podáním spojeno zahájení řízení, a specifikuje, k jakému okamžiku je řízení považováno za zahájené. V projednávané věci však výsledkem postupu správního orgánu není formální pozitivní nebo negativní akt, nýbrž buď faktický úkon spočívající v provedení záznamu do státem vedené evidence (rejstřík ochranných známek), anebo faktický úkon spočívající v "nečinnosti" (neprovedení záznamu) s případným vrácením správního poplatku, byl-li zaplacen. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že podání stěžovatelky (i v případě, že by bylo včasně učiněno, nelze považovat za návrh na zahájení konkrétního správního řízení ani vydání konkrétního osvědčení. Absentuje-li pak taková povinnost správního orgánu, je pojmově vyloučena jeho nečinnost, a správní soud mu proto ani nemůže v řízení o žalobě podle § 79 a násl. s. ř. s. takovou povinnost uložit. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že se stěžovatelka žalobou domáhala vydání rozhodnutí za situace, kdy nedošlo k zahájení správního řízení (ať už by se jednalo o žádost o obnovu zápisu ochranné známky, nebo o prostý podnět správnímu orgánu), a v této věci tak nebylo možno dospět k závěru o nečinnosti žalovaného, resp. k závěru, že tady jsou podmínky pro uložení povinnosti v