II.ÚS 1870/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1870/14 ze dne 16. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Jiřího Svobody, CSc., DSc., zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2014 č. j. 1 Aos 7/2013-41, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že ve věci předmětného cenového rozhodnutí není dána jeho pravomoc k soudnímu přezkumu, neboť cenové rozhodnutí není opatřením obecné povahy, nýbrž právním předpisem. Stěžovatel si je vědom obsáhlé judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu k této otázce, i skutečnosti, že závěry z ní vyplývající nejsou jednotné, nicméně má za to, že dosavadní judikatura se nezabývala takovým druhem cenového rozhodnutí, které je předmětem tohoto řízení, což Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí nereflektoval. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal argumentačně s názory, které byly obsaženy v návrhu stěžovatele podle § 101 a násl. s. ř. s., a to ať ve smyslu jeho argumentace ohledně materiální stránky cenového rozhodnutí, či pokud jde o srovnání předmětného cenového rozhodnutí s jinými opatřeními obecné povahy. 3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 64 A 2/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se domáhal v řízení dle § 101a a násl. s. ř. s u Krajského soudu v Brně zrušení části cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012 ze dne 26. 11. 2012, kterým se stanovuje podpora pro podporované zdroje energie. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 10. 2013 č. j. 64 A 2/2013-35 návrh odmítl s odůvodněním, že dané cenové rozhodnutí není opatřením obecné povahy. Proti citovanému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 6. Jak bylo uvedeno ve shora citovaném usnesení Krajského soudu v Brně, i v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, dle současného judikatorního nazírání Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu je cenové rozhodnutí právním předpisem, ačkoliv tato judikatura prodělala svůj vývoj. Nejvyšší správní soud tento judikatorní vývoj v napadeném rozhodnutí podrobně popsal, proto na něj Ústavní soud pro stručnost pouze odkazuje. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že neměl důvod se odchýlit od pozdější judikatury Ústavního soudu (především od plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99) a přehodnotit nazírání na cenová rozhodnutí, stejně tak nemá žádný důvod ke korekci vlastní (konstantní) judikatury k cenovým rozhodnutím, která nepovažuje za opatření obecné povahy, nýbrž za právní předpis. 7. Taktéž Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby se od své (stěžovateli známé) judikatury odchýlil, musel se však zabývat námitkou stěžovatele, že v dané věci se jedná o cenové rozhodnutí "druhého typu", kdy jsou regulace prováděny zákonem a cenové rozhodnutí pak pouze konkretizuje zákonem obecně stanovený předmět - regulace cen, což se děje např. v oblasti podporovaných zdrojů. Dle názoru stěžovatele v případě výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů došlo k nežádoucímu rozmachu budování fotovoltaických elektráren v letech 2009 a 2010, protože Energetický regulační úřad měl za to, že mu zákon nedává možnost regulovat a změna regulace musela být provedena novelou zákona. Takové cenové rozhodnutí, které musí být v souladu s kvantitativními pravidly pro regulaci danými zákonem, je zjevně opatřením obecné povahy s konkrétním předmětem (převádí obecná kvantitativní pravidla pro regulaci daná zákonem do konkrétní číselné podoby) a obecným adresátem. 8. Z dikce cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012 ze dne 26. 11. 2012, kterým se stanovuje podpora pro podporované zdroje energie, vyplývá, že Energetický regulační úřad vydal citované cenové rozhodnutí na základě ustanovení § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, § 17 odst. 6 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 458/2000 Sb.") a § 4, 5, 6, 12, 24, 30 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. 9. Podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb. platí, že Energetický regulační úřad a) vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kontrole cen v oblasti energetiky, b) vydává právní předpisy pro regulaci, sjednávání a kontrolu cen v oblasti energetiky, c) vydává rozhodnutí o regulaci cen včetně pravidel pro klíčování nákladů, výnosů a hospodářského výsledku regulovaných a neregulovaných činností. 10. Podle § 17 odst. 6 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb. platí, že Energetický regulační úřad rozhoduje o regulaci cen podle zákona o cenách. 11. Ústavní soud ověřil, že předmětné cenové rozhodnutí bylo vydáno na základě a v intencích zákonného zmocnění příslušným správním orgánem, a sdělení o vydání cenového rozhodnutí bylo oznámeno ve Sbírce zákonů pod č. 447/2012. Pokud jde o klasifikaci pramenů práva, Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že je nutno ji odvinout v první řadě od obsahu právní normy, jež je vytvářena abstrahováním z rozdílných částí jednoho právního předpisu, resp. z mnoha právních předpisů, nebo i rozdílných forem pramenů práva (v této souvislosti lze odkázat na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ve kterém Ústavní soud přiznal povahu pramenů ústavního práva i právním principům, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Stupeň obecnosti vlastní právní normě je přitom vymezen tím, že právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoli určením (výčtem) jejich prvků. Pokud obsahový komponent právní normy je obsažen v pramenu, na který norma zmocňovací odkazuje, nutno i tento pramen považovat za formu práva. 12. V nálezu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409) se Ús