II.ÚS 2050/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2050/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ATAR s. r. o., se sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9, zastoupenou Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 6. 2015, č. j. 8 C 437/2012-85, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 91 Co 399/2015-116, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 3054/2016-139, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku ve výši 82.856 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům dovolání, které bylo stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Částka, kterou je podle těchto rozhodnutí stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, představuje náhradu ztráty vzniklé podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"). Podle závěrů obecných soudů stěžovatelka v rozporu s předpisy a se smluvním ujednáním vypustila do kanalizace odpadní vody v takovém množství či koncentraci, že tím bylo překročeno přípustné znečištění vypouštěných odpadních vod. 2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rozhodnutími obecných soudů bylo rovněž zasaženo vlastnické právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny. 3. Stěžovatelka uvádí, že se vedlejší účastnice v civilním řízení domáhala později jí přisouzené částky na základě toho, že přes pozemek, který je ve vlastnictví stěžovatelky, vede kanalizace a z této kanalizace byla v jímce odebrána voda, která obsahovala znečištění. S vedlejší účastnicí jakožto provozovatelem kanalizace má stěžovatelka uzavřenou smlouvu o dodávce vody z vodovodu a odvádění odpadních vod kanalizací. Stěžovatelka po celou dobu řízení argumentuje tím, že vedlejší účastnice řízení není vlastníkem kanalizace, a proto může podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích částku představující náhradu ztráty nárokovat a úspěšně vymáhat pouze za předpokladu, pokud ve smlouvě o provozování vodovodu a kanalizace uzavřené mezi vlastníkem a provozovatelem podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je výslovně uvedeno, že ztráta je příjmem provozovatele, nikoliv vlastníka. V opačném případě by k vymáhání ztráty byl oprávněn vlastník vodovodu a kanalizace, nikoliv jeho provozovatel, tj. vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by takové ujednání mezi vlastníkem a provozovatelem kanalizace existovalo. V řízení byla totiž prokázána existence tohoto ujednání pouze ve vztahu mezi vlastníkem kanalizace (Hlavním městem Praha) a nájemcem (Pražskou vodohospodářskou společností, a. s.). Pražská vodohospodářská společnost, a. s. kanalizaci a vodovod pak dále pronajímá právě vedlejší účastnici řízení, tj. Pražským vodovodům a kanalizacím, a. s. Podnájemní smlouva uzavřená mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., a Pražskými vodovody a kanalizací, a. s., sice ustanovení o tom, že ztráta je příjmem provozovatele, obsahuje, avšak před soudy již nebylo dokazováno, zda stejné ustanovení obsahuje i smlouva uzavřená mezi vlastníkem hlavním městem Praha a nájemcem, tj. Pražskou vodohospodářskou společností, a. s. Jen v takovém případě by totiž Pražská vodohospodářská společnost, a. s., mohla toto právo dále převést na podnájemce a vedlejší účastnici tohoto řízení v jedné osobě, jelikož i zde platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než kterými sám disponuje. 4. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí nemravnost a protiústavnost vedlejší účastnicí před soudy uplatňovaného nároku, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka pozemek ani kanalizaci neužívá, pozemek pronajímá a nadto jsou na uvedenou kanalizační přípojku připojeni další dva vlastníci sousedních pozemků. Je tak zjevné, že znečištění stěžovatelka nemůže nikterak zabránit. Rovněž je za této situace takřka nemožné vypátrat skutečného znečišťovatele a i kdyby se to povedlo, stěžovatelka nemůže následně regresně tento nárok po něm vymáhat. V takových případech konstrukce odpovědnosti dle zákona o vodovodech a kanalizacích jako odpovědnosti objektivní odporuje dobrým mravům a ve svém důsledku představuje omezení stěžovatelčina vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Toto omezení přitom není možné hodnotit jako legitimní a proporcionální, pročež nemůže být shledáno ústavně konformním a věcně důvodným. 5. Jakkoliv stěžovatelka podle svého dostatečně vymezila přípustnost dovolání, když v něm uvedla, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi doposud nezabýval rozporem mezi ustanoveními § 10 odst. 2 a 3 a ustanovením § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích a současně se Nejvyšší soud v této souvislosti nezabýval ani nedostatkem aktivní legitimace podnájemce při uplatňování nároku podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích při absenci výslovného zmocnění či smluvního ujednání mezi provozovatelem a vlastníkem, přesto dovolací soud dospěl ve svém odmítavém usnesení k závěru, že dovolání bylo nepřípustné, když námitky stěžovatelky označil za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu. 6. Žalobkyně v civilním řízení, nyní v řízení o ústavní stížnosti vystupující jako vedlejší účastnice, byla povinna v návaznosti na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích tvrdit a prokázat, že je oprávněna vymáhat náhradu vzniklé ztráty. K tomu tento zákon stanoví povinnost smluvního ujednání mezi provozovatelem a vlastníkem kanalizace, ve kterém je výslovně uvedeno, že náhrada ztráty je příjmem provozovatele. Žalobkyně k důkazu však označila pouze Smlouvu o podnájmu a podmínkách provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy ze dne 31. 1. 2006 uzavřenou mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., jako nájemcem, a žalobkyní, jako podnájemcem a dále jako důkaz předložila Rámcovou smlouvu o provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy uzavřenou mezi hlavním městem Prahou jako vlastníkem kanalizace a žalobkyní jako provozovatelem kanalizace. Obecné soudy uzavřely, že tyto smlouvy opravňují žalobkyni k vymáhání náhrady ztráty. Podle mínění stěžovatelky jsou však tyto závěry v příkrém rozporu s textací smluv i samotného zákona o vodovodech a kanalizacích. 7. Žalobkyně v řízení před obecnými soudy sice prokázala, že ve vztahu vlastník (hlavní město Praha) - nájemce (Pražská vodohospodářská společnost, a. s.) - podnájemce (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.) bylo na ni jako podnájemce nájemcem převedeno oprávnění k vymáhání náhrady ztráty podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Žalobkyně však zcela rezignovala na důkazní povinnost ohledně prokázání vztahu mezi vlastníkem a nájemcem kanalizace, tedy tím, jestli toto oprávnění bylo prvotně převedeno z vlastníka na nájemce, který jedině za splnění této podmínky mohl toto oprávnění dále převádět na podnájemce. Odvolací soud vyhodnotil Rámcovou smlouvu uzavřenou mezi vlastníkem a provozovatelem jako smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, kterou nelze oddělovat od podnájemní smlouvy a při posouzení těchto smluv ve vzájemné souvislosti z nich vyplývá, že vlastník na žalobkyni převedl oprávnění k vymáhání náhrady ztráty. Problém dle stěžovatelky však spočívá v tom, že rámcová smlouva odkazuje na Úplnou smlouvu o podnájmu či případné podnájemní smlouvy uzavřené mezi Pražskou vodohospodářskou společností, a. s., a žalobkyní jako smlouvu uzavřenou dne 29. 3. 1999 včetně případných budoucích dodatků. Za tuto Úplnou smlouvu od podnájmu tak rozhodně dle mínění stěžovatelky nelze považovat podnájemní smlouvu ze dne 31. 1. 2006. V tomto kontextu je třeba zmínit, že rámcová smlouva v ustanovení čl. 3.3 pod písm. c) doplňuje, že při odkazu na případné další podnájemní smlouvy se jedná o smlouvy "jež budou s