II.ÚS 2338/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2338/15 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti JiNo, s. r. o., sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2015 č. j. 2 Afs 7/2015-73, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 17. prosince 2014 č. j. 52 Af 12/2014-89, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 3. února 2014 č. j. 2777-2/2014-900000-304.3 a proti rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 29. srpna 2013 č. j. 40732/2013-590000-11, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Pardubický kraj jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 52 Af 12/2014, z něhož se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala přezkumu rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 3. 2. 2014 č. j. 2777-2/2014-900000-304.3, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen "celní úřad") ze dne 29. 8. 2013 č. j. 40732/2013-5900000-1, jímž stěžovatelce ve věci uplatnění nároků na osvobození od daně z lihu podle § 71 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o spotřebních daních"), nebyl přiznán nárok na osvobození od této daně. Krajský soud v napadeném rozsudku k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl následující. K námitce nepřezkoumatelnosti uvedl, že je sice povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, ale nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle krajského soudu byla obsahem a smyslem žalobní argumentace základní, zcela nesprávná a účelová myšlenka stěžovatelky, že na daný skutkový stav měl správce daně aplikovat § 71 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních a přiznat žalobkyni osvobození od daně. Krajský soud se ztotožnil s názory obou správních orgánů o tom, že v dané věci nelze aplikovat jen § 71 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních, ale je nutno aplikovat současně i § 3 písm. f) téhož zákona. Zároveň konstatoval, že správným je i další závěr správce daně o tom, že uplatnění institutu osvobození od spotřební daně dle § 71 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních nemůže již s přihlédnutím ke smyslu a účelu dané právní úpravy a v kontextu s celým právním systémem nastaveným pro výkon správy spotřebních daní dopadat na případy nelegálního nakládání s vybranými výrobky. Krajský soud konstatoval, že skladování zabavených výrobků stěžovatelkou nelze označit za zákonné, neboť v daném případě stěžovatelka jednala nezákonně, když skladovala uvedené výrobky nezdaněné a neprokázala způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně, v důsledku čehož bylo rozhodnuto o zabrání a likvidaci těchto výrobků. Dále krajský soud považoval za významné, že ještě před uplatněním nároku na osvobození od daně vznikla stěžovatelce daňová povinnost. Obě tyto skutečnosti podle krajského soudu odůvodňovaly aplikaci § 3 písm. f) zákona o spotřebních daních, z čehož vyplývá nemožnost aplikovat § 71 odst. 1 písm. g) téhož zákona na případ, kdy vznikla povinnost přiznat, vyměřit a zaplatit daň, kdy bylo rozhodnuto o doměření spotřební daně u výrobků, u nichž bylo již rozhodnuto o jejich zabrání z důvodu nezákonného skladování, tj. když stěžovatelka neprokázala, že jde o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokázala způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně dle zákona o spotřebních daních (§ 42 zákona o spotřebních daních). Uplatnění institutu osvobození od daně na věc stěžovatelky je požadavkem společensky nežádoucím, obcházejícím smysl a účel právní úpravy. Podle krajského soudu vzhledem ke zcela jasnému a nepochybnému výkladu uvedeného institutu není prostor pro aplikaci principu in dubio pro libertate. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku zdanění výrobků, které nebyly spotřebovány, neboť vznik daňové povinnosti se přes označení daně neváže na okamžik skutečné spotřeby vybraných výrobků, ale na okamžik jejich uvedení do volného daňového oběhu, čímž se jejich spotřeba předpokládá, ať již k ní fyzicky dojde či nikoliv. 3. Stěžovatelka zamítavý rozsudek krajského soudu napadla kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že ji podle § 110 odst. 1 věta druhá soudního řádu správního zamítl, jelikož ji shledal zčásti nedůvodnou a zčásti nepřípustnou, když některé z námitek v ní vznesených nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem. Jako nepřípustné byly shledány námitky dotýkající se povahy vybraných výrobků coby tzv. lihového dokapu; námitka koupě lihovaru v rámci zpeněžení konkurzní podstaty, v důsledku čehož nemohly na stěžovatelku přejít daňové závazky, které na areálu vázly před zpeněžením; námitka legitimního očekávání, kdy správce daně nikdy nevnímal existenci lihového odpadu jako důvod zdanění, což mělo být vůči stěžovatelce porušeno, jakož i námitka prekluze práva vyměřit spotřební daň, což je však skutečnost, k níž musí být přihlédnuto z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku k prekluzi práva konstatoval, že v předmětné věci se krajský soud námitkou prekluze práva vyměřit spotřební daň zabývat nemohl, neboť nebylo přezkoumáváno rozhodnutí o doměření spotřební daně. Zákonnost vyměření spotřební daně byla v případě dotčených vybraných výrobků přezkoumávána mimo jiné i Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 8/2010, ve které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2010 zamítl kasační stížnost téže stěžovatelky a potvrdil správnost závěrů jak krajského soudu, tak i Celního ředitelství v Hradci Králové a shledal vyměření spotřební daně stěžovatelce jako zákonné. S ohledem na povinnost soudu zkoumat prekluzi práva vyměřit daň z úřední povinnosti, byla implicitně v řízení před Nejvyšším správním soudem hodnocena i tato námitka, i když nebyla výslovně stěžovatelkou vznesena. Věcně Nejvyšší správní soud konstatoval, že podstata věci spočívá v zodpovězení otázky, zda lze stěžovatelce přiznat osvobození od daně v případě, že zabrané výrobky byly celními orgány zničeny, kdy stěžovatelka vychází z jednoduché logiky existence samostatně aplikovatelného důvodu pro osvobození od daně dle § 71 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních. Zcela však dle náhledu Nejvyššího správního soudu opomíjí to, na co správně poukazuje v napadeném rozsudku krajský soud, a to, že citované ustanovení nestojí v systému vyměřování a výběru spotřebních daní osamoceně. Izolovaný a formální jazykový výklad citovaného ustanovení je v daném případě v rozporu se systematickým výkladem osvobození od daně. Námitku stěžovatelky, že k osvobození od daně postačuje výlučné splnění podmínek uvedených v § 71 odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních bez ohledu na § 3 písm. f) téhož zákona proto nelze dle Nejvyššího správního soudu považovat za opodstatněnou. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka konstatuje, že okolnosti, zda má být osvobozena od daně, byly posouzeny nezákonně. K tomu uvádí, že po stanovení povinnosti zaplatit spotřební daň požádala o osvobození od této daně. Správce daně vycházel z toho, že osvobození od předmětné daně se s odkazem na vymezení pojmu osvobození od daně dle § 3 písm. f) zákona vztahuje jen na případy, kdy je možné líh znehodnotit podle pokynů a za přítomnosti úředních osob celního úřadu, kdy nevznikne povinnost přiznat, vyměřit a zaplatit daň, např. když dojde k nedodržení technologie výroby a zpracování lihu na výrobky, které se zařazují pod kódy nomenklatury a takto vyrobený nebo zpracovaný líh nelze distribuovat na trh, protože nesplňuje podmínky stanovené jinými právními předpisy nebo v případech, kdy je likvidován dokap a úkap vzniklý při výrobě lihu. O takový případ však v dané věci dle správce daně a krajského soudu i Nejvyššího správního soudu nešlo. Ovšem zužující výklad možnosti osvobození od daně jen na případ, kdy nevznikne povinnost přiznat, vyměřit a zaplatit daň, není logický, neboť nevznikne-li povinnost daň přiznat a za