II.ÚS 2566/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2566/15 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti pobočného spolku Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem U Svitavy 1077/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2015 č. j. 4 Afs 36/2015-70, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy. 2. Stěžovateli bylo platebním výměrem Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 20. 8. 2013 vyměřeno za prodlení s odvodem do Národního fondu II za porušení rozpočtové kázně penále (dle § 44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech) ve výši 2 681 777 Kč. Tento odvod byl stěžovateli vyměřen na základě zjištění správce daně, že stěžovatel porušil rozpočtovou kázeň při hospodaření s dotací, jež mu byla na roky 2006 a 2007 poskytnuta z Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů, za období od 3. 2. 2006 do 1. 8. 2013. 3. Vedlejší účastník řízení jako odvolací správní orgán podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, platební výměr potvrdil a stěžovatelovo odvolání zamítl. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 31 Af 41/2014-56 zamítl. 5. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelem vznesených námitek není v daném procesním kontextu důvodná (v podrobnostech viz dále). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že přestože v průběhu předcházejícího správního (i navazujícího soudního) řízení setrvale poukazoval na skutečnost, že na straně správce daně vedli daňové řízení podjatí zaměstnanci, tyto jeho námitky nebyly řádně reflektovány způsobem předvídaným zákonem, tedy ze strany správního orgánu nebylo postupováno v souladu s ustanoveními § 77 a násl. daňového řádu. Nápravu vadného postupu pak nezjednal ani vedlejší účastník řízení, ani správní soudy, jež svými rozhodnutími fakticky aprobovaly nezákonnost a protiprávnost (protiústavnost) stěžovatelem vytýkaného pochybení správního orgánu. 7. Stěžovatel dále tvrdí, že v průběhu daňové kontroly nebyly ze strany správce daně (zaměstnanců, jejichž podjatost stěžovatel namítal) připuštěny jeho důkazní návrhy, směřující k prokázání tvrzení, že účel a cíl předmětné dotace jím byl splněn. Tyto důkazní návrhy nebyly připuštěny ani v odvolacím řízení a k doplnění dokazování nepřistoupil ani krajský soud. Základem celého daňového řízení se tak stal skutkový stav zjištěný - dle stěžovatele podjatými - zaměstnanci správce daně, a to i přesto, že krajský soud ve svém rozhodnutí připustil, že správní orgán daná ustanovení daňového řádu skutečně porušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. 10. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým se správní orgány vypořádaly s jeho námitkou podjatosti vůči zaměstnancům správce daně, a jak následně na tuto vytýkanou vadu reagovaly krajský soud a Nejvyšší správní soud. 11. Vedlejší účastník řízení ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 9. 1. 2013 č. j. 9 Afs 4/2012-30) vyplývá, že "při přezkumu rozhodnutí o sdělení penále nelze posuzovat námitky týkající se otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové kázně. Pro posouzení této otázky je určeno řízení o přezkumu platebního výměru, jímž byl uložen samotný odvod za porušení rozpočtové kázně. Opačný postup by mohl vést k odlišným závěrům v každém z těchto řízení. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo stanoveno ve správné výši a za relevantní dobu". Vedlejší účastník se tedy vůbec nezabýval těmi stěžovatelovými námitkami, jež směřovaly proti výši vyměřeného odvodu a jeho zákonnosti, neboť ta byla potvrzena v odvolacím řízení proti platebnímu výměru již dne 15. 7. 2013. 12. Krajský soud ve svém výše uvedeném rozsudku zdůraznil, že nemohl přisvědčit stěžovatelově žalobní námitce, dle níž rozhodnutí vedlejšího účastníka trpí vadou nepřezkoumatelnosti, když se nevypořádalo s námitkou podjatosti zaměstnanců správce daně. Otázkou námitky podjatosti se totiž vedlejší účastník dle krajského soudu "zabýval již v odvolacím řízení týkajícím se samotného výměru odvodu za porušení rozpočtové kázně s konstatováním, že tato námitka je neopodstatněná" a překračuje rozsah přezkumu platebního výměru na penále, pročež nelze ani očekávat, že by se s ní měl vedlejší účastník v daném rozhodnutí znovu zabývat. 13. Správnost tohoto přístupu pak potvrdil Nejvyšší správní soud, jenž v bodu [28] odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné ocitoval z výše uvedeného (a vedlejším účastníkem odkazovaného) rozsudku sp. zn. 9 Afs 4/2012, ve kterém zdůraznil, že "uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně a předepsání penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně spolu sice vzájemně souvisí, jde však o dvě samostatná rozhodnutí správce daně, proti kterým se lze bránit samostatnými odvoláními a žalobami, případně i kasačními stížnostmi. Daná samostatnost se projevuje též v okruhu námitek, jejichž posouzení má význam v tom kterém řízení. Při přezkumu rozhodnutí o sdělení penále nelze posuzovat námitky týkající se otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové kázně. Pro posouzení této otázky je určeno řízení o přezkumu platebního výměru, jímž byl uložen samotný odvod za porušení rozpočtové kázně. Opačný postup by mohl vést k odlišným závěrům v každém z těchto řízení. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo ve správné výši a za relevantní dobu. K uvedenému srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 6/2011 - 86, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 47/2009 - 45." 14. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomněl, že se předmětnými námitkami stěžovatele již zabýval v rozsudku ze dne 26. 5. 2015 č. j. 8 As 179/2014-8, v němž přezkoumával rozsudek krajského soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 31 Af 56/2013-74, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti r