II.ÚS 2635/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2635/11 ze dne 24. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Vítem Bavorem, advokátem, se sídlem Novomlýnská 3, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 28 Cdo 2081/2009-150, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce (Bytové družstvo pro okres Praha - východ) i žalovaného (stěžovatele) rozsudkem ze dne 21. října 2008, č. j. 16 Co 352/2008-120, změnil v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem parcely a domu na ní stojícího a blíže specifikovaného ve výroku II. (dále jen "předmětné nemovitosti"), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zopakování části důkazů dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k částečně jiným skutkovým zjištěním, z nichž posléze vyvodil jiné právní závěry. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení, neboť žalobce tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, zatímco v katastru nemovitostí je zapsán žalovaný. Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdkyně žalovaného (A. Č.) pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jež přešly na stát rozhodnutím ONV Praha - východ ze dne 20. února 1962, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím finanční komise ONV Praha - východ ze dne 30. listopadu 1962. Předmětné nemovitosti byly svěřeny Státnímu plemenářskému statku Xaverov a posléze s nimi hospodařil Státní statek Dolní Počernice. Právní předchůdkyně žalovaného podala k povinným osobám v roce 1991 žádost o vydání svého majetku, který přešel na stát, mimo jiné i předmětných nemovitostí, a bylo jí sděleno, že nemovitosti jí nemohou vrátit, protože nejsou v jejich vlastnictví, neboť vlastníkem je OSBD Praha - východ. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že vlastnické právo na stát nepřešlo pro vady výše uvedeného rozhodnutí ONV Praha - východ ze dne 20. února 1962. V této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, s tím, že restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát (i bez právního důvodu) použití úpravy (určovací žaloby) podle obecných předpisů. Pokud tedy vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo v roce 1962 na stát, a to i na základě vadného rozhodnutí ONV Praha - východ, a právní předchůdkyně žalovaného se jejich vrácení nedomohla podle restitučních předpisů, nemohlo se obnovit její vlastnické právo a nemohla je platně převést na žalovaného. Právní předchůdkyně žalovaného si přitom byla vědoma, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, protože v roce 1991 požádala o jejich vydání. Ohledně vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem dospěl odvolací soud k odlišnému závěru. Na základě provedeného dokazování, jakož i z chování jednotlivých subjektů dovodil, že došlo k převodu hospodaření s předmětnými nemovitostmi nejprve ze Státního statku Dolní Počernice na tehdejší OVBD Praha - východ (Okresní výstavbové družstvo Praha - východ), a posléze po dokončení výstavby domu na OSBD Praha - východ (Okresní stavební bytové družstvo Praha - východ), který nemovitosti převzal a nakládal s nimi jako s vlastními. Odvolací soud tedy nepovažoval závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyl prokázán převod práva socialistického vlastnictví ze Státního statku Dolní Počernice na OVBD Praha - východ, za správný. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením v případě neplatnosti hospodářské smlouvy se státním statkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že byl nejméně od roku 1974 v dobré víře, že jsou předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví, a stal se tedy od 1. ledna 1992 jejich vlastníkem na základě vydržení - a to i v případě, že by hospodářská smlouva mezi Státním statkem Dolní Počernice a právním předchůdcem žalobce uzavřena nebyla nebo byla neplatná. 3. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 28 Cdo 2081/2009-150, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud opětovně odkázal jak na výše citované plenární stanovisko Ústavního soudu, tak i na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které jsou pro danou věc určující, přestože v dané věci byla situace opačná, tj. žalovaný se bránil poukazem na předchozí a průběžně evidované (zapsané) vlastnictví jeho právní předchůdkyně, přičemž toto vlastnictví se má opírat o občanský zákoník s vyloučením vydržení nemovitostí stranou žalující. Právní předchůdkyně žalovaného měla vědět - a také věděla -, že je nezbytné, aby uplatnila restituční nárok. To se v počáteční fázi jejího jednání stalo, ale nikoli s pokračováním vedoucím k přiznání restitučního nároku soudem a vydání věcí této osobě (dohoda nebyla uzavřena). Samotný předchozí zápis v tehdejší evidenci nemovitostí, mající jen pořádkový charakter, zjevně nemohl k zachování vlastnictví právní předchůdkyni žalovaného stačit. Tím méně se pak žalovaný může opírat o jím tvrzenou právní relevanci převodu nemovitostí ze jmenované na svou osobu; platí tu, při konstatování neplatnosti převodu, zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám). Nejvyšší soud dále konstatoval, že v některých výjimečných situacích se v současnosti akceptuje, že by negativní právní závěr vůči vlastnictví (potenciálního) restituenta - a zde i jeho právního nástupce - mohl být, a to i přes existenci výše citovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu, nepřiměřeně tvrdý, pročež se dává pak průchod individuální spravedlnosti. Tato varianta rozhodnutí však nemůže dopadat na nyní posuzovanou věc. Právní předchůdkyně žalovaného věděla o svém nároku, ale nevyužila zde zákonnou možnost. Navíc musela též vědět, že předmětné nemovitosti, konkrétně dům, jsou minimálně přestavěny a slouží jako družstevní byty. To vylučovalo, aby mohla vycházet z toho, že její vlastnictví bude trvat v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě. Přitom právě fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu. Stran argumentace o vydržení nemovitostí (domu i pozemku) žalobcem pak odkázal dovolací soud na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem namítá, že žalobce nepředložil žádný relevantní důkaz, na jehož základě bylo přiznáno vlastnické právo k pozemku, na němž stojí předmětný dům. Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud se otázkou vlastnického práva k pozemku vůbec nezabývaly a svoje rozhodnutí v tomto směru vůbec neodůvodnily. V celém řízení nebyl ze strany žalobce předložen žádný důkaz o tom, že by byl pozemek předmětem vyvlastnění. Navíc právní předchůdkyně stěžovatele s pozemkem, z něhož byla předmětná parcela oddělena, disponovala, z čehož stěžovatel dovozuje, že pozemek nemohl být součástí vyvlastnění. Přitom platí, že u těch nemovitostí, které nebyly předmětem vyvlastnění, nebylo možné se domáhat jejich vydání dle restitučních předpisů. V další části stěžovatel obsáhle dovozuje, proč na danou věc nelze aplikovat závěry plynoucí zejména ze stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05. Vyslovuje přesvědčení, že se jedná o natolik specifický případ, že paušální aplikování judikatury deklarující nemožnost uplatňování námitky nezákonnosti vyvlastňovacího rozhodnutí v řízení o určovací žalobě není na místě. Za nesprávný považuje názor vyslovený v rozhodnutích obecných soudů, že právní předchůdkyně stěžovatele sama zpochybnila své vlastnické právo k předmětným nemovitostem tím, že k nim počátkem devadesátých let uplatnila restituční nárok. Právní předchůdkyně stěžovatele sice svoje nároky podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, uplatnila, avšak s ohledem na existenci zápisu jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, resp. v evidenci nemovitostí, od pokračování v restitučním sporu upustila. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že v řízení byl vlastní převod vlastn