II.ÚS 2794/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2794/18 ze dne 26. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t. č. ve věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Osadní 12A, Praha 7, proti postupu (nečinnosti) Krajského soudu v Hradci Králové spočívající v tom, že doposud nerozhodl o propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010 č. j. 2 T 1/2008-5238, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností - zjednodušeně řečeno - domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pokračovat svou nečinností v porušování jeho základních práv podle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a přikázal mu rozhodnout o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 6. 2010 č. j. 2 T 1/2008-5238. Současně stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2018 navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o "odkladu výkonu trestu odnětí svobody," čímž za daného stavu patrně myslí vydání předběžného opatření podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 2. Proti stěžovateli bylo v minulosti víceméně souběžně vedeno několik trestních řízení před rozličnými soudy, která se týkala především trestných činů vydírání, ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování. Z důvodu složitosti řízení a relativně vysokého počtu rozhodnutí obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za nutné podrobně rekapitulovat jejich obsah. Postačuje shrnout pouze ty skutečnosti, které jsou pro rozhodování Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatele významné. 3. Z ústavní stížnosti, přiložených listin a především spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 1/2018 zjistil Ústavní soud následující informace. Za prvé, v pořadí prvním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání, trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu nedovoleného ozbrojování, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu propadnutí věci. O odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v pořadí prvním usnesením ze dne 10. 9. 2009 tak, že ve vztahu k stěžovateli částečně zrušil rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody a věc v tomto rozsahu vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 6. 2010 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání a trestného činu ublížení na zdraví; navíc - jak bylo uvedeno výše - v pořadí prvním rozsudkem téhož soudu byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování. Byl mu proto uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a trest propadnutí věci. Jeho odvolání bylo vrchním soudem zamítnuto v pořadí druhým usnesením ze dne 24. 2. 2011 a jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 č. j. 11 Tdo 1494/2011-79. Za druhé, proti stěžovateli byla v přibližně stejné době vedena i další trestní řízení před jinými trestními soudy, včetně Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"). Za třetí, jelikož stěžovatel uprchl do Irska, byly na něj vydány tři evropské zatýkací rozkazy, a to vrchním, krajským a okresním soudem. Za čtvrté, stěžovatel byl do České republiky vydán pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu okresního soudu; zbývající dva evropské zatýkací rozkazy odmítly irské soudy vykonat. K vydání došlo dne 29. 5. 2015. Za páté, stěžovatel následně vykonal trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen okresním soudem, a dne 13. 5. 2017 byl propuštěn. Za šesté, stěžovatel byl vyzván k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen krajským soudem, avšak do výkonu trestu nenastoupil. Proto bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání a dne 31. 7. 2018 byl zadržen policií. Následně byl dodán do současného výkonu trestu odnětí svobody. 4. V ústavní stížnosti a jejich doplněních lze identifikovat dva stěžejní okruhy námitek. Stěžovatel především namítá, že s ohledem na zásadu speciality jej bylo možno "trestně stíhat toliko ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově (...), když pro ostatní evropské zatýkací rozkazy nebyl irskou stranou vydán. Stěžovatel by mohl nastoupit do výkonu trestu podle jiných rozhodnutí českých justičních orgánů pouze na základě svého dobrovolného rozhodnutí," k čemuž však nikdy nedošlo. Domnívá se proto, že k omezení jeho osobní svobody došlo protiprávně a v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že po zápočtu doby strávené ve vazbě nejprve v České republice a následně v Irsku již vykonal celý trest odnětí svobody "v délce 5 roků," jenž mu byl uložen krajským soudem, a v současnosti je omezován na svobodě protiprávně. Tvrdí, že ke dni 12. 10. 2018 byl fakticky omezen na svobodě 5 let, 10 měsíců a 27 dnů, tedy téměř o 11 měsíců déle, než mu bylo uloženo rozsudkem krajského soudu. 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dále má Ústavní soud za to, že byl naplněn i požadavek včasnosti a vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práva [v podrobnostech viz nález sp. zn. I. ÚS 111/12 ze dne 28. 11. 2013 (N 203/71 SbNU 399), body 13 až 17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tudíž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 2. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 1/2008 dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016]. 4. Úvodem považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že nyní posuzovaná ústavní stížnost obsahuje množství nepřesných, neúplných a zavádějících tvrzení, jež se nezanedbatelným způsobem rozcházejí s obsahem soudního spisu. Ústavní soud proto vycházel primárně ze skutečností, které zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 1/2008, nikoli jen z těch, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. 5. První námitce stěžovatele stran údajného nerespektování zásady speciality krajským soudem nemůže Ústavní soud přisvědčit. V této souvislosti uvádí, že ustanovení § 85 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), je transpozicí čl. 27 rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Uvedené ustanovení zakotvuje zásadu speciality, dle níž nemůže být vydaná osoba zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, není-li dána některá z taxativně vyjmenovaných výjimek. K těmto výjimkám patří i § 85 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, dle něhož se zásada speciality neuplatní, pokud se vydaná osoba "zdržuje (...) na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z (...) výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (...), ačkoli měla možnost území České republiky opustit." 6. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že v souladu se zásadou speciality nebyl krajský soud po určitou dobu oprávněn činit kroky vedoucí k omezení jeho osobní svobody (např. vyzvat jej k