II.ÚS 2800/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2800/11 ze dne 31. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. F., t. č. ve věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, Polička, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 445/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 6 To 86/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. 2 T 3/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným tím, že dne 3. 5. 2005 mezi 19,00 až 19,40 hod. ve Zlíně - Prštném s úmyslem usmrtit a zmocnit se peněz fyzicky napadl svoji matku a způsobil jí zranění s následkem smrti, odcizil jí peněžní hotovost ve výši okolo 50.000,- Kč a další věci, čímž měl spáchat trestné činy vraždy podle § 219 odst. l , odst. 2 písm. h) tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle § 249 tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007 č.j. 4 T 787/2007-61. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a uložil stěžovateli souhrnný trest v trvání 14 let za současného zrušení výroků o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 3. 2007, č.j. l03 T 54/2007- 32, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007 č.j.4 T 787/2007- 61. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pro část skutku, právně posouzeného jako trestný čin vraždy, jej Krajský soud v Brně celkem třikrát zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu. V dovolacím řízení (v pořadí druhém) byl zprošťující rozsudek podruhé zrušen a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že celé řízení i přes množství provedených a opakovaně provedených důkazů, mělo ve svých závěrech mnoho pochybností. Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k porušení práva na zákonného soudce, když bylo po zprošťujících rozsudcích rozhodnuto, že ve věci nebude rozhodovat senát Krajského soudu v Brně, kterému byla věc odňata a dána k rozhodnutí senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti předsedkyni senátu JUDr. Šperlichové, se zdůvodněními, která uvedl v písemném podání. O vznesené námitce bylo posléze rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu vyloučena není. Protože tato předsedkyně senátu posléze ve věci opětovně rozhodla a vynesla odsuzující rozsudek, je stěžovatel přesvědčen, že v dané věci rozhodoval vyloučený orgán. Stěžovatel v průběhu řízení opakovaně namítal, že z provedeného dokazování není možno dospět k závěru, že by se vůbec dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu a jehož spácháním byl uznán vinným, a že by svým jednání naplnil nezbytné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 2 tr. zákona. Podle jeho přesvědčení nebyl proveden jediný důkaz, který by nade vší pochybnost mohl k takovému konstatování vést. Stěžovatel odkazuje na opakovaně vznášené námitky v průběhu trestního řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na tu část obhajoby, která se týkala nálezu dvou chlupů cizího muže na těle poškozené, které nebyly starší než 14 dnů, maximálně stáří několika dnů. Tento nález je maximálně podstatný, dokazováním nebylo rozhodně vyloučeno, že na tělo poškozené nemohly být přeneseny např. v době, kdy došlo k její násilné smrti osobou, která se mohla násilného jednání dopustit. Na provázcích, kterými bylo tělo poškozené posléze ovázáno, byl zjištěn genetický materiál muže, jehož genetický obraz se shodoval s genetickým obrazem nositele nalezených chlupů. Rozhodně tedy nelze nade vší pochybnost vyloučit, že usmrcení poškozené se dopustila cizí osoba, např. muž, jehož genetický obraz byl zjištěn na zajištěných stopách. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Stěžejní námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je změna v obsazení rozhodujícího senátu krajského soudu. Ustanovení, které bylo v dané věci aplikováno, je § 265l odst. 3 tr. řádu, dle něhož "přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu." Citované ustanovení lze však s ohledem na základní právo obviněného na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) aplikovat ve zcela výjimečných případech, kdy Nejvyšší soud důvodně usoudí, že v původním složení senátu nelze věc spravedlivě projednat a rozhodnout. Po prostudování veškerého spisového materiálu má v dané věci Ústavní soud za to, že taková výjimečná situace právě v dané věci nastala. Zásada vyplývající z ust. článku 38 odst. 1 Listiny patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93, sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07). Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08), že shora vedená zásada se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle § 16 a násl. tr. řádu. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle § 25 tr. řádu a dále o postup odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu nebo dovolacího soudu dle § 265l odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na to, že přípustnost postupu dle § 262 tr. řádu je jedním z výrazů dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz sp. zn. I. ÚS 211/03). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle § 252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. § 258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz § 264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, článek 4 Ústavy ČR, blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/03, sp. zn. II. ÚS 254/08 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobné zásady lze vztáhnout i na postup soudu