II.ÚS 348/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 348/18 ze dne 13. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jaromíra Langera, zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti postupu Okresního soudu v Náchodě, za účasti Okresního soudu v Náchodě, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že postupem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud"), který "neodmítl nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení", a to Okresního státního zastupitelství v Náchodě, které dozorovalo celou věc, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, které zamítlo stížnost stěžovatele, kde stěžovatel na tyto skutečnosti upozorňoval, došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tak namítá, že orgány činné v trestním řízení nezákonně zajišťovaly důkazy, na což upozorňoval jak dozorujícího státního zástupce, tak následně i okresní soud. 2. Stěžovatel je stíhán pro zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečin šíření toxikomanie podle ustanovení § 287 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím (zkráceně), že jako lékař v úmyslu přímého obohacení sebe a společnosti, jíž je jednatelem a spolumajitelem, soustavně uváděl v omyl jednotlivé zdravotní pojišťovny tím, že jim předkládal prostřednictvím účtů pojištěnců vyúčtování léčebných a zdravotních výkonů, ve kterých byly záměrně uvedeny nepravdivé údaje ohledně vykonaných výkonů a náhrad s těmito výkony spojenými. 3. V rámci přípravného řízení bylo nařízeno několik domovních prohlídek, resp. prohlídek jiných prostor a pozemků, přičemž na základě těchto příkazů mělo být zajištěno 43 zdravotních dokumentací v jednotlivých ordinacích stěžovatele. Tato zdravotní dokumentace byla dle příkazů zajištěna, následně však pracovníci Policie České republiky ("Policie") údajně překopírovali z pevných disků počítačů v ordinacích stěžovatele veškerou zdravotní dokumentaci tisíců pacientů stěžovatele, včetně kompletních elektronických dat společnosti zaštiťující lékařskou praxi stěžovatele. Tato data byla pracovníky Policie překopírována na elektronický disk, který není součástí spisu. Z protokolu o domovní prohlídce je však zřejmé, že byly provedeny kopie pevných disků jednotlivých stolních počítačů. Tímto jednáním prý policejní orgán jednak porušil soudní příkaz k domovní prohlídce, na základě kterého měli policisté při domovní prohlídce zajistit zdravotní dokumentaci toliko 43 v příkazu uvedených pacientů, a současně došlo i k porušení ustanovení § 65 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách, podle kterého do zdravotnické dokumentace smí nahlížet pouze soudní znalec, nikoliv policisté. 4. Následně stěžovatel zjistil, že Policie v dalších zařízeních zajistila, a to již bez souhlasu soudu, několik desítek zdravotních dokumentací klientů těchto zdravotních zařízení, pro něž lékařskou péči vykonával právě stěžovatel. Z protokolu je přitom zřejmé, že do lékařské dokumentace v těchto případech nahlíželi policisté, nikoliv soudní znalec, jak to ukládá ustanovení § 65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb. Z jednání policejního orgánu je rovněž patrné, že se zdravotní dokumentací na místě přítomní policisté disponovali dvě a půl hodiny, přičemž k dispozici měli kopírovací stroj, a proto je údajně téměř jisté, že dokumentaci překopírovali. Ve spise se však kopie těchto zdravotních dokumentací neobjevily. 5. Dalšího pochybení se pak orgány činné v trestním řízení měly dopustit při vyčíslení škody vzniklé jednotlivým pojišťovnám. Ve výzvě zdravotním pojišťovnám s připojením se k náhradě škody jsou totiž jednotlivé lékařské úkony již označeny hodnotou ano/ne, přičemž u úkonů označených hodnotou "ne" se jedná o úkony, které stěžovatelem neměly být provedeny. Zdravotní pojišťovny pak vzniklou škodu vyčíslily na základě těchto hodnot, aniž by samy zjišťovaly, zda úkon byl stěžovatelem skutečně proveden či nikoliv, přičemž o tomto má rozhodovat revizní lékař, nikoliv policejní orgán. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Takové zásahy či pochybení okresního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s protokolem o provedení prohlídky a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Trestní řízení je přitom zákonem upraveným procesem poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. 9. V daném případě se jednalo o zásah, který dle přesvědčení stěžovatele měl spočívat v nezákonném postupu při domovních prohlídkách, resp. prohlídkách jiných prostor a pozemků, při nichž byla zajišťována zdravotní dokumentace stěžovatelových pacientů, přičemž tak mělo dojít k porušení § 65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb., a tím současně k porušení stěžovatelových základních práv garantovaných čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 Listiny. 10. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení j