II.ÚS 365/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 365/14 ze dne 18. 3. 2014 "Přiměřená úprava" v souvislosti s právem osob se zdravotním postižením na rovný přístup ke vzdělání   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného zákonnou zástupkyní J. P., právně zastoupenou Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 As 4/2013-52, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2013, č. j. 22 A 154/2012-20, a proti postupu Krajského úřadu Olomouckého kraje, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu Olomouckého kraje jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel prostřednictvím své zákonné zástupkyně domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zaručená článkem 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje právo na vzdělání, a článkem 3 Listiny, podle kterého se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále došlo dle stěžovatele k porušení článku 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání, ve spojení s článkem 14 Úmluvy, který zakotvuje zákaz diskriminace založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Stěžovatel poukazuje taktéž na článek 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který zaručuje právo na vzdělání, na článek 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, který zaručuje právo všech osob se zdravotním postižením na inkluzivní vzdělání bez diskriminace a na základě rovných příležitostí, a na článek 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále také jen "CRPD"), který zaručuje osobám se zdravotním postižením přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními. 2. V ústavní stížnosti se uvádí, že stěžovatel je dítětem se zdravotním postižením, kterému svědčí právo na vzdělání v inkluzivním prostředí, tedy v prostředí běžné základní školy, jakož i právo na zajištění podpůrných opatření potřebných k řádnému výkonu tohoto práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle podává přehled právní úpravy v oblasti práva na vzdělání, v kontextu s koncepcí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a příslušných mezinárodních dokumentů. Stěžovatel poukazuje na § 16 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen "školský zákon"), podle kterého mají děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem. Stěžovatel připouští, že i když z tohoto ustanovení jasně vyplývá subjektivní právo žáka s postižením na vzdělávání v souladu s jeho potřebami, dikce odst. 9 téhož ustanovení naznačuje, že, pokud je takovým opatřením zřízení funkce asistenta pedagoga, podléhá jeho zajištění úvaze ředitele. S takovým závěrem, který dovodil i Nejvyšší správní soud, však stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel vychází z tzv. konceptu přiměřených úprav, který má za cíl odstranit systematické bariéry a diskriminaci lidí se zdravotním postižením při výkonu jejich základních práv. Stěžovatel má za to, že v jeho věci došlo k nezákonnému diskriminačnímu jednání, protože orgán veřejné moci rozhodl o nezajištění podpory pro jeho vzdělávání, i když toto nepředstavovalo nepřiměřenou zátěž. Znevýhodněné postavení stěžovatele se projevilo negativně i na jeho zdravotním stavu. Stěžovatel tvrdí, že zajištění přiměřených úprav neznamená jen jejich "povolení" ze strany ředitele, ale zajištění jejich financování. Podle § 16 odst. 10 školského zákona žádá ředitel o souhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga zřizovatele školy, v tomto případě krajský úřad. V případě stěžovatele byla ze strany ředitele podána taková žádost, krajský úřad však odmítl navýšit počet hodin pro pedagogického asistenta dle doporučení speciálního pedagogického centra pro zřizovatele. Toto svoje rozhodnutí, které ve velké míře zasáhlo do práva stěžovatele na vzdělávání, navíc krajský úřad odůvodnil toliko odkazem na Informace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 14 453/2005-24 bez vztahu k osobě stěžovatele. Tato situace přímo vedla k tomu, že škola neměla dostatek prostředků pro financování asistenta pedagoga a rodiče stěžovatele musí hradit jeho odměnu ze svých zdrojů. Krajský úřad tak dle stěžovatele porušil svou povinnost, která mu vyplývá ze závazných mezinárodních dokumentů, zejména z článku 4 a 24 CRPD, a odepřel stěžovateli přiměřenou úpravu, která byla nezbytná pro plný výkon jeho vzdělání. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že z platné právní úpravy nevyplývá, že by zajištění asistenta pedagoga bylo veřejným subjektivním právem stěžovatele, a tedy, že rozhodnutí krajského úřadu nezasahuje přímo do jeho práv. Stěžovatel se domnívá, že při interpretaci stávajícího právního pořádku ve světle závazných mezinárodních úmluv stěžovateli náleží právo na přiměřené úpravy, včetně zajištění asistenta pedagoga, pokud je ho potřeba. 3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 154/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel je žákem se speciálními vzdělávacími potřebami, který se vzdělává formou individuální integrace v běžné třídě základní školy. Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor školství, mládeže a tělovýchovy vydal dne 12. 6. 2012 pod č. j. KUOK/53346/2012 souhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga pro třídy školy, kterou navštěvuje stěžovatel. Dne 2. 7. 2012 vydal pod č. j. KUOK/59837/2012 Krajský úřad Olomouckého kraje souhlas s převedením funkce asistenta pedagoga do třídy 1. A, ve které se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami, s tím, že příspěvek na plat asistenta pedagoga poskytne pro úvazek 0,29. Krajský úřad Olomouckého kraje současně v odůvodnění uděleného souhlasu sdělil, že pokud jde o navýšení počtu hodin pro asistenta pedagoga v 6. ročníku, kde se vzdělává stěžovatel, jedná se pouze o doporučení speciálního pedagogického centra, ve kterém je jednak chybně uveden počet vyučovacích hodin pro daný ročník, jednak není uvedeno i přes diagnostikované lehké mentální postižení, že stěžovatel má být vzděláván podle ŠVP ZŠ Přílohy upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Zákonná zástupkyně stěžovatele podala proti souhlasu Krajského úřadu Olomouckého kraje odvolání, na které Krajský úřad Olomouckého kraje reagoval přípisem ze dne 25. 9. 2012, č. j. KUOK 81108/2012, ve kterém uvedl, že napadený souhlas není správním rozhodnutím a nezasahuje do práv stěžovatele. Zákonná zástupkyně stěžovatele napadla přípis Krajského úřadu Olomouckého kraje správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2013, č. j. 22 A 154/2012-20 odmítl. Proti tomuto usnesení podala zákonná zástupkyně stěžovatele kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě, Nejvyššího správního soudu, ani Krajského úřadu Olomouckého kraje nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při vý