II.ÚS 3742/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 N 163/78 SbNU 437 Přemístění nezletilého dítěte v rozporu s mezinárodními závazky ČR   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 8. září 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14 ve věci ústavní stížnosti C. R. K., právně zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014 č. j. 20 Co 499/2014-134 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014 č. j. 40 Nc 2505/2014-109, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání rozhodnutí o navrácení nezletilého dítěte do Velké Británie jakožto místa jeho obvyklého bydliště, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014 č. j. 20 Co 499/2014-134 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014 č. j. 40 Nc 2505/2014-109 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014 č. j. 20 Co 499/2014-134 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014 č. j. 40 Nc 2505/2014-109 se ruší. Odůvodnění I. Argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že soudy České republiky v jeho věci nerespektovaly závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně ze dne 19. 2. 2014, ve kterém se uvádí, že od 24.-25. 11. 2013 zadržuje matka nezletilého J. K. (dále také jen "matka dítěte" nebo "matka") neoprávněně nezletilého N. (M.) K. (dále též jen "dítě") na území České republiky, a jímž byla matce stanovena povinnost navrátit dítě zpět do Velké Británie, a to nejpozději do 16:00 hod. dne 5. 3. 2014, a nerespektovaly dále ani příkaz téhož soudu k bezodkladnému navrácení dítěte do Velké Británie ze dne 19. 3. 2014. Tato rozhodnutí soudy České republiky ignorovaly, nekontaktovaly ani Úřad pro mezinárodní soudnictví ve věcech rodiny pro Anglii a Wales, jak bylo citovaným rozhodnutím nabídnuto. Stěžovatel zdůrazňuje, že poslední společné bydliště rodičů a dítěte bylo na adrese X, Velká Británie, a to do 22. 11. 2013, kdy odcestovala matka s dítětem do České republiky, přičemž stěžovateli oznámila dobu návratu na období 24.-25. 11. 2013. V tomto období však matka spolu s dítětem návrat nerealizovala. Vzhledem ke shora uvedenému porušila matka podstatným způsobem právo péče stěžovatele o dítě tím, že se nenavrátila spolu s dítětem do místa jejich společného bydliště, které bylo zároveň obvyklým bydlištěm dítěte, a došlo tím ke splnění podmínky pro nařízení bezodkladného navrácení dítěte do místa jeho bydliště ve smyslu čl. 12 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že není důvod, aby bylo dítě vytrženo z výchovného prostředí u matky, která tuto péči od jeho narození nepřetržitě zajišťovala, vyjma krátkého období v časovém úseku od 28. 6. 2013 do 22. 11. 2013. Stěžovatel nikdy nežádal, aby bylo dítě vytrženo z výchovného prostředí matky, naopak je ochoten zajistit ubytování matky v domě, kde žijí také rodiče stěžovatele. Stěžovatel je lékař, pracuje v nemocnici a je připraven a schopen se o syna postarat. Stěžovatel je přesvědčen, že pobyt dítěte ve Velké Británii splňuje předpoklady pro jeho klidnou výchovu a jeho vývoj, domov a zajištění. Matka svým jednáním, kdy bez souhlasu stěžovatele neoprávněně zadržuje dítě na území České republiky, naplnila zákonné znaky protiprávního zadržování dětí ve smyslu čl. 1 Haagské úmluvy, pro jejíž aplikaci jsou dány i další podmínky, neboť bylo porušeno právo péče stěžovatele o dítě. Navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště pro něj v žádném případě nezakládá nebezpečí ani duševní újmu, popř. nesnesitelnou situaci [čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy], neboť stěžovatel o dítě pečoval a zabezpečoval jeho potřeby od jeho narození. Stěžovatel má proto za to, že jsou v jeho případě splněny předpoklady pro aplikaci příslušných ustanovení Haagské úmluvy o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. II. Vyjádření účastníků a dalších vyzvaných 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení i matce dítěte J. K., aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho příslušnost byla v předmětném řízení založena čl. 12 Haagské úmluvy, který stanoví, že příslušný orgán nařídí bezodkladné navrácení dítěte, jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 Haagské úmluvy. Pokud se jedná o příkazy Vrchního soudu v Londýně ze dne 19. 2. 2014 a 19. 3. 2014, podle kterých má matka dítě u sebe v České republice ode dne 25. 11. 2013 nezákonně, těchto jednání se odpůrkyně J. K. nezúčastnila, ani jí tato rozhodnutí nebyla doručena způsobem, který stanoví nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000. Na základě těchto skutečností tak nelze tato rozhodnutí považovat za vykonatelná na území České republiky, a to ani za situace, kdy byla soudem původu vydána osvědčení o vykonatelnosti předmětných příkazů dle čl. 39 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále též jen "Nařízení"). Krajský soud v Brně odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého napadeného rozsudku, v němž označil soud prvního stupně za plně autonomní a rozhodnutí britského soudu za nikoliv prejudiciální. 5. Matka dítěte žádost o vyjádření k ústavní stížnosti v místě svého trvalého pobytu nepřevzala, proto jí bylo doručováno postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o tom byla uvědomena výzvou vyvěšenou na úřední desce Ústavního soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka nevyužila možnosti nechat se v řízení zastupovat advokátem, přestože o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem byla poučena, nemohlo s ní být jednáno jako s vedlejší účastnicí řízení. 6. Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil taktéž Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který uvedl, že ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 je možno rozhodnutí vydaná v dané věci Vrchním soudem v Londýně uznat a vykonat na území České republiky v souladu s ustanovením čl. 21 a násl. Nařízení. Pokud tedy chtěl stěžovatel postupovat cestou řízení o uznání a výkonu rozhodnutí, měl možnost se obrátit na místně příslušný soud České republiky s fakultativním návrhem na vydání rozhodnutí o uznání, s návrhem na prohlášení rozhodnutí za vykonatelné a konečně s návrhem na výkon rozhodnutí. Stěžovatel naproti tomu postupoval cestou podání návrhu na navrácení nezletilého a obrátil se v souladu s ustanovením § 479 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, na místně příslušný Městský soud v Brně, jehož mezinárodní příslušnost je založena ustanovením čl. 11 Haagské úmluvy. Úkolem návratového soudu nebylo uznat a prohlásit za vykonatelná rozhodnutí britského soudu, nýbrž komplexně posoudit, zda byly naplněny podmínky protiprávního zadržení dítěte dle ustanovení čl. 3 Haagské úmluvy, což učinil, když rozhodnutí britského soudu při nezávislém posuzování místa obvyklého bydliště zhodnotil a vzal je v úvahu v kontextu s důkazy, které provedl, a jednotlivě a ve vzájemné souvislosti s ostatními vyhodnotil. 7. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli, aby se k nim mohl vyjádřit. Ve své replice se stěžovatel opětovně odvolal na výroky a odůvodnění nařízení jednání Vrchního soudu v Londýně ze dne 19. 2. 2014 a příkaz téhož soudu k navrácení nezletilého do Velké Británie ze dne 19. 3. 2014, ve kterém se mimo jiné hovoří o možné spolupráci s Úřadem pro mezinárodní soudnictví ve věcech rodiny pro Anglii a Wales, který