II.ÚS 4054/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4054/19 ze dne 31. 3. 2020 N 60/99 SbNU 187 Odmítnutí soudu jmenovat určitou osobu poručníkem toliko z důvodu jejího zadlužení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, se sídlem Masarykova 31, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 č. j. 16 Co 339/2018-406 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018 č. j. 40 P 40/2011-275, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a nezletilého E. H., zastoupeného opatrovnicí Mgr. Monikou Šimůnkovou, zástupkyní veřejného ochránce práv, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 č. j. 16 Co 339/2018-406 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018 č. j. 40 P 40/2011-275 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícím zvláštní ochranu dětí a mladistvých a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. II. Tyto rozsudky se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky, jímž se domáhala, aby byla jmenována poručnicí vedlejšího účastníka řízení, nezletilého E. Městský soud vycházel z ustanovení § 928 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka "způsobem života nezaručuje, že je schopna funkci poručníka vykonávat řádně a tudíž že její jmenování je v souladu se zájmem nezletilého". 3. Městský soud sice kvitoval, že je stěžovatelka osobou svéprávnou, trestně bezúhonnou a skýtající záruku výchovné způsobilosti, současně však zohlednil její problémy v hospodaření s financemi, když poukázal na skutečnost, že má spolu se svým manželem dluhy v celkové výši přes 330 000 Kč, které jsou již exekučně vymáhány. 4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zdůraznila, že o nezletilého, jehož rodiče byli zbaveni rodičovské způsobilosti (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016 č. j. 40 P 40/2011-98), pečuje již sedm let. Nezletilý, jenž je vážně zdravotně postižený, jí byl svěřen do péče rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 40 P 40/2011-63. Stěžovatelka připustila, že se sice zadlužila, avšak uvědomuje si povinnost dluhy splácet. V této souvislosti v odkazu na ustanovení § 928 občanského zákoníku uvedla, že v dané situaci mohla být jmenována poručnicí, a to za současného jmenování jiné osoby opatrovníkem pro správu jmění nezletilého. Dále vyjádřila přesvědčení, že stávající poručník, statutární město Brno, jmenovaný rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016 č. j. 40 P 40/2011-155, nejedná v nejlepším zájmu nezletilého. 5. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil v dikci ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud zopakoval, že stěžovatelka o nezletilého sice řádně, pečlivě a s láskou pečuje, zajišťuje jeho zvýšené potřeby a vůbec plní skvěle úlohy pečující osoby, nicméně pro funkci poručníka nezletilého nesplňuje zákonné předpoklady. Současně dal stěžovatelce za pravdu v tom, že "je zájmem dítěte, aby ten, kdo o ně pečuje, také mohl vykonávat všechna práva a povinnosti (pouze s určitými zákonem vymíněnými výjimkami), což by bylo pochopitelně v zájmu nezletilého a daleko operativnější než se muset obracet na jmenovaného opatrovníka [sic!], jak je tomu v daném konkrétním případě nyní na statutární město Brno." Krajský soud však zopakoval, že "jestliže navrhovatelka spolu s manželem měla v době rozhodování soudu I. stupně dluhy ve výši 300 000 Kč a tyto dluhy nejsou do dne rozhodování soudu I. stupně všechny uhrazeny, byť se o jejich umořování navrhovatelka intenzivně snaží, což se jí v určité míře také daří, nelze zodpovědně přijmout závěr, že v osobě navrhovatelky je záruka řádného výkonu funkce poručníka nezletilého". Dle odvolacího soudu postupoval městský soud správně, pokud se v důsledku nesplnění podmínek pro jmenování poručnicí následně nezabýval ani možností stanovit opatrovníka pro správu jmění nezletilého. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se s těmito závěry obecných soudů neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné argumenty jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že princip, který při rozhodování uplatnily obecné soudy, tj. že zadlužení brání jmenování poručníkem, je nejen nezákonný, ale rovněž odporuje čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. S odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku uvádí, že institucionální forma poručenství - uplatňovaná v nyní projednávaném případě - přichází v úvahu až jako poslední možnost. Poukazuje též na zprávu veřejné ochránkyně práv (dále jen "VOP") ze dne 21. 5. 2019 č. j. KVOP-22852/2019 a upozorňuje na pochybení při výkonu poručnictví, jichž se dopustil stávající poručník nezletilého, statutární město Brno. Současně popisuje každodenní problémy, s nimiž se musí potýkat v souvislosti s péčí o nezletilého. Jako osoba pečující totiž není zákonným zástupcem nezletilého a nemůže za něj jednat např. v oblasti školního vzdělávání nebo zdravotní péče (zde zejména v souvislosti s udělováním souhlasu s poskytnutím zdravotní služby). III. Vyjádření účastníka a opatrovnice vedlejšího účastníka řízení 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily krajský soud a opatrovnice nezletilého vedlejšího účastníka, Mgr. Monika Šimůnková, ustanovená k jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem (srov. usnesení č. j. II. ÚS 4054/19-24 ze dne 3. 3. 2020). Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil a statutární město Brno se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. 8. Krajský soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností. Toto vyjádření proto Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť zjevně nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a tvrzení uplatněných v předchozím řízení. 9. Opatrovnice nezletilého uvedla, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby byla jeho poručnicí jmenována navrhovatelka, a navrhuje proto ústavní stížnosti vyhovět. Obecné soudy se nezaměřily na komplexní posouzení situace nezletilého a nezohlednily jeho nejlepší zájem a omezily se na zjištění zadluženosti stěžovatelky. Opomenuly přitom postižení nezletilého a potřebu zvláštní péče, jíž se mu dostává právě od stěžovatelky. Předmětné dluhy vznikly v minulosti, dále se nezvyšují, stěžovatelka k nim přistupuje zodpovědně a svědomitě, podle svých možností je splácí a vzdělává se v oblasti finanční gramotnosti. Rodina se osvědčila v rámci projektu prostupného bydlení a na základě toho jí město B. přidělilo obecní byt. Svým způsobem života tak stěžovatelka zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Její chování v tomto ohledu není účelové, jelikož trvá již tři roky. Pomalé splácení dluhu je navíc výrazně ovlivněno potřebou zajišťovat péči nezletilému. Stěžovatelka a její manžel přitom nejsou vůči němu v příbuzenském vztahu a nemají k němu vyživovací povinnost. Stěžovatelka má k nezletilému vzájemnou silnou citovou vazbu a i přes jeho postižení je schopna s ním komunikovat; blízký vztah má nezletilý rovněž s jejím manželem a jejich nezletilou dcerou. Stěžovatelka spolupracuje se školou, školní družinou a s ošetřujícími lékaři. Rovněž toto vyjádření Ústavní soud s ohledem na jeho obsah nezasílal stěžovatelce k replice. IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 10. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka a opatrovnice vedlejšího účastníka řízení dospěl Ústavní