II.ÚS 4097/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4097/17 ze dne 30. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Dařílka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem se sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 4 As 179/2017-48, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2017 č. j. 61 A 22/2016-65, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 10. 8. 2016 č. j. KrÚ 58015/2016/ODSH/13 a rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun ze dne 17. 5. 2016 č. j. MULA 17230/2016 spojené s návrhem na zrušení §125c odst. 5 písm. a) ve slovech "od 25 000 Kč", odst. 6 písm. a) ve slovech "od jednoho roku" a odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Městského úřadu Lanškroun jako účastníků řízení, takto: I. V řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 4097/17 se pokračuje. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromí zaručené čl. 7, čl. 10 a čl. 13 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Společně s ústavní stížností stěžovatel podal i návrh na zrušení § 125c odst. 5 písm. a) ve slovech "od 25 000 Kč", odst. 6 písm. a) ve slovech "od jednoho roku" a odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského úřadu Lanškroun (dále jen "správní orgán prvního stupně") uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 8. 2. 2016 v cca 14:15 hod řídil na pozemní komunikaci vozidlo s přívěsem, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, čímž porušil § 3 odst. 3 písm. a) silničního zákona. Správní orgán za tento přestupek uložil stěžovateli podle § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 silničního zákona a podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění, pokutu ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský úřad Pardubického kraje v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. 3. Stěžovatel se proti rozhodnutím správních orgánů bránil žalobou ve správním soudnictví, kterou však Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem také zamítl. K námitce stěžovatele, že jeho jednání nebylo společensky nebezpečné, a přestupek tak postrádá materiální stránku, Nejvyšší správní soud konstatoval, že ochrana bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je důležitým společenským zájmem. Řízení bez příslušného řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování; ze zákonného zakotvení sankcí vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný. Zákonodárce při rozčlenění vozidel do různých skupin řidičských oprávnění učinil úvahu, jaká vozidla jsou z hlediska nároků na jejich bezpečné řízení srovnatelná a jaká nikoli; stěžovatel nemůže požadavky zákona ignorovat jen na základě svého subjektivního názoru, která vozidla je schopen řídit. Ohledně argumentu krajní nouzí Nejvyšší správní soud uvedl, že namítané možné ohrožení obecního majetku nepovažuje za natolik závažné, naléhavé a bezprostřední, aby jednání stěžovatele bylo možné kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Stěžovatel mohl vozidlo odstavit a zařídit jeho odtah k jeho řízení oprávněnou osobou. Tvrzení o zdravotních obtížích spolujezdce shledal soud účelovým. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel neshledal, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že byl poučen o svých právech a bylo mu umožněno se k věci vyjádřit a seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním. Okolnost, že stěžovatel disponoval řidičským oprávněním pro jinou, do jisté míry podobnou skupinu vozidel, je třeba zohlednit při ukládání sankce, což správní orgán učinil, neboť stěžovateli uložil sankci na samé dolní hranici zákonné sazby. Správní orgán rovněž při ukládání sankce zohlednil předchozí stěžovatelovu trestní a přestupkovou bezúhonnost, stěžovatelova bezúhonnost však nemůže mít vliv na posouzení stěžovatelovy viny za přestupek. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě došlo postupem orgánů veřejné moci k faktickému zrušení materiální stránky přestupku, což považuje za v právním státě nepřijatelné. Stěžovatel rozporuje skutková zjištění správních orgánů, že stěžovatel řídil v obydleném centru obce, kde lze předpokládat hustší provoz a pohyb chodců. Namítá, že v předmětné době a na daném místě nebyl prakticky žádný provoz, skutečná hmotnost jízdní soupravy byla nižší než maximální únosná hmotnost, stěžovatel se soupravou ujel jeden kilometr a disponoval řidičským oprávněním kategorie T, tedy oprávněním k řízení složitější jízdní soupravy. Stěžovatel dále uvádí, že uložená sankce je nepřiměřená a pro stěžovatele likvidační; stěžovateli hrozí z důvodu zákazu činnosti ztráta zaměstnání. Správní orgány rovněž pochybily, pokud stěžovatele nevyzvaly k doplnění argumentace o krajní nouzi. Stěžovatel shrnuje, že je normální člověk, který nikomu nic zlého neudělal, a v posuzované věci zvolil řešení, které mu ukládal "zdravý selský rozum" a které navíc šetřilo prostředky daňových poplatníků. Stěžovatel dále rozporuje jednotlivé závěry Nejvyššího správního soudu; opětovně namítá splynutí formální a materiální stránky přestupku, odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje za nepřípustně zobecňující. Stěžovatel má dle svého názoru oprávněné očekávání na to, aby mu byla orgány veřejné moci vyložena materiální stránka spáchaného přestupku. Materiální stránka je v posuzovaném případě mizivá; řízení bez jakéhokoli řidičského oprávnění je dle stěžovatele rozdílné od pouhého řízení s jiným oprávněním. Za porušení svého práva na spravedlivý proces považuje to, že mu bylo kladeno za vinu, že nebyl při zastavení policejní hlídkou schopen předložit všechny relevantní právní argumenty s jejich důkazy. Stěžovatel upozorňuje, že zákonodárce nevyhověl apelu Ústavního soudu vyjádřenému v odstavci 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09, aby zbrzdil legislativní expanzi správní deliktní odpovědnosti tím, že trestnost omezí toliko na případy nejzávažnějších porušení právních povinností. 5. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil své závěry ohledně ústavnosti dolní hranice zákonné sazby pokuty ve výši 25 000 Kč vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09, neboť má za to, že se od jeho přijetí změnily podmínky. Pokuta ve výši 25 000 Kč povinně spojená se zákazem řízení je pro stěžovatele likvidační a stěžovatel může v jejich důsledku ztratit zaměstnání. Uložená pokuta se rovná průměrné mzdě a je zcela nepřiměřená spáchanému jednání. Posuzovaný případ je součástí přestupkového byznysu obcí, který stěžovatel považuje za rozporný s dobrými mravy. Napadená rozhodnutí, ani text zákona neobstojí v testu proporcionality. 6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se se všemi argumenty stěžovatele ohledně nenaplnění materiální stránky přestupku vypořádal v napadeném rozsudku. Vymezení řidičských oprávnění je upraveno směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES, se kterou musí být česká právní úprava v souladu. Rozlišování mezi jednotlivými řidičskými oprávněními není samoúčelné, ani nahodilé, nýbrž vychází z nadnárodní typizace požadavků na řízení různých skupin vozidel. K argumentaci selským rozumem opětovně konstatuje, že subjektivní přesvědčení stěžovatele o tom, že jím zvolené řešení bylo nejlepší možné, nezpochybňuje naplnění formální a materiální stránky přestupku. Stěžovatelova věc byla posouzena individuálně; byla mu uložena sankce na samé dolní hranici zákonné sazby. K poukazu stěžovatele na neústavnost aplikovaných ustanoven