II.ÚS 533/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 533/20 ze dne 10. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., (přechodně Věznice Brno), zastoupeného Zdeňkem Koudelkou, advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 3542/2018-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018 č. j. 19 Co 127/2018-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2018 č. j. 31 C 75/2017-193, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel svou žalobu vůči České republice - Ministerstvo spravedlnosti opřel o to, že v jeho věci nesprávně postupoval státní zástupce. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, byl ve vazbě. Krajský soud v Brně jej z vazby na základě přijaté peněžité záruky propustil. Ovšem ještě ve Vazební věznici v Brně byl 1. 2. 2016 znova zadržen policií na základě souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně s tvrzením, že je řešeno jeho vydání do Íránské islámské republiky. Dne 3. 2. 2016 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby ve smyslu § 81 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"). Podaný návrh na předběžnou vazbu ovšem Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2015 zamítnul. V rámci odůvodnění usnesení ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 11 Nt 201/2016 soud mimo jiné uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti České republiky doposud neobdrželo oficiální žádost o vydání jmenovaného k trestnímu stíhání. V návaznosti na to podal stěžovatel ústavní stížnost proti souhlasu státního zástupce s jeho zadržením, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1030/16 z 13. září 2016 odmítl. Následně na to, uplatnil stěžovatel 2. 10. 2016 požadavek na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "OdpŠk") u Ministerstva spravedlnosti a pak stěžovatel podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy za protiprávní omezení osobní svobody. I když došlo mezi soudy prvního a druhého stupně k rozporu, zda je souhlas státního zástupce se zadržením rozhodnutí či nikoliv, tyto soudy, včetně soudu dovolacího měly za to, že došlo k promlčení, proto žalobě stěžovatele nevyhověly. 3. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž zamítl dovolání stěžovatele, vyšel z toho, že stěžovatel ve svém dovolání namítal, že dovolacím soudem dosud neřešenou je otázka počátku běhu promlčecí doby za situace, kdy předchozí souhlas státního zástupce se zadržením byl napaden ústavní stížností a rozhodnutí Ústavního soudu je vůči němu jediným možným prostředkem nápravy či alespoň může obsahovat konstatování jeho nezákonnosti. Promlčecí doba by tak měla běžet až od okamžiku, kdy o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že v odborné komentářové literatuře bylo vyloženo, že zadržet osobu, o jejíž vydání jde, může jak státní zástupce, tak policejní orgán. S ohledem na závažnost zásahu do práva na osobní svobodu trestní řád požaduje, aby policejní orgán měl k zadržení zásadně předchozí souhlas státního zástupce. Vzhledem ke specifikům praxe provádění zadržení a významu tohoto opatření pro dosažení účelu vydávacího řízení může ovšem policejní orgán osobu zadržet za stanovených podmínek i bez předchozího souhlasu státního zástupce. Je proto zřejmé, že tvrzenou újmu poškozenému způsobil až zásah orgánů veřejné moci v podobě vlastního zadržení a navazujícího omezení osobní svobody, nikoliv předchozí souhlas státního zástupce se zadržením. Označuje-li proto zákonodárce postup státního zástupce, jímž se vyjadřuje k možnosti budoucího zadržení vydávané osoby, výslovně za "souhlas", dává tím jednoznačně najevo, že proti tomuto zákonem předjímanému opatření svého druhu nelze opravný prostředek v rámci trestního řízení podat. Vydávané osobě totiž svědčí právo domáhat se až přezkumu rozhodnutí soudu, jímž byla vzata do předběžné vazby. Přesto proti možným protiústavním zásahům do práv jednotlivce realizovaných na základě některých opatření orgánů činných v trestním řízení je přípustné podání ústavní stížnosti. Bylo-li výše vyloženo, že předchozí souhlas státního zástupce se zadržením vydávané osoby sám o sobě ještě nemůže vést k omezení osobní svobody vydávané osoby, nemohlo jen jeho prostřednictvím dojít k zásahu do ústavních práv žalobce, které by bylo možné k podané ústavní stížnosti reparovat Ústavním soudem. Překážkou k podání ústavní stížnosti byla též okolnost, že předchozí souhlas státního zástupce se zadržením není rozhodnutím v materiálním slova smyslu a že žalobci byla poskytnuta plnohodnotná ochrana soudem rozhodujícím o uvalení předběžné vazby. Předchozí souhlas státního zástupce se zadržením není, jak vyloženo výše, bezprostředně bez dalšího způsobilý zasáhnout do právní sféry vydávané osoby, podle Nejvyššího soudu tedy není správný závěr odvolacího soudu, že souhlas státního zástupce se zadržením je třeba považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu. Podle Nejvyššího soudu nesprávný úřední postup ústící v újmu na straně žalobce mohl být případně představován až vlastním zadržením a navazujícím omezením osobní svobody ze strany policejního orgánu, aniž by pro to byly splněny výše specifikované zákonné podmínky. K argumentaci rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") lze dodat, že žalobce v poměrech České republiky nebyl v projednávané věci zbaven práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem (zadržením a navazujícím omezením osobní svobody), svůj nárok však uplatnil až po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, jejíž počátek je třeba spojovat s tím, jak byla den po dni omezována osobní svobody žalobce. Dodatečně podaná ústavní stížnost tak zjevně nemohla sloužit jako účinný prostředek nápravy a nemohla ovlivnit počátek ani běh promlčecí lhůty. Stěžovateli dle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit v tom, že by Ústavní soud v důvodech svého usnesení konstatoval nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Již vydaný předchozí souhlas státního zástupce tak v žádném případě nezbavuje policejní orgán (ani státního zástupce) povinnosti znovu v celé šíři přezkoumat splnění zákonných podmínek pro zadržení (a/nebo pro podání návrhu na předběžnou vazbu), a to nově k okamžiku, kdy je zvažováno omezení osobní svobody osoby, o jejíž vydání jde. 4. Nejvyšší soud vysvětlil v napadeném usnesení, že speciální úprava promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk rozlišuje dva druhy nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. V obou případech zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Odvolací soud, přes dílčí nesprávnou úvahu o povaze předchozího souhlasu státního zástupce se zadržením a o počátku běhu promlčecí doby, kterou v jejím celku spojoval až s rozhodnutím soudu o propuštění žalobce ze zadržení, dospěl podle Nejvyššího soudu nakonec ke správnému závěru, že podání ústavní stížnosti nemohlo mít vliv na běh šestiměsíční promlčecí doby a žalobcem uplatněný nárok je promlčen. Závěr o promlčení nároku byl přitom určující pro zamítnutí žaloby. 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se domnívá, že byl postup při zbavení svobody stěžovatele excesivní a razantně vybočující z mantinelů právního státu dl. čl. 1 odst. 1 Ústavy. Státní zástupce vědomě souhlasil se zadržením, umístěním do policejní cely a podal návrh na vazbu vůči člověku, o kterém věděl, že je českým státním občanem a tedy nemůže být vydán bez svého souhlasu do cizího státu. Nalézací obvodní soud zamítl žalobu i z d