II.ÚS 544/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 544/06 ze dne 13. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Ing. J. P., právně zastoupeného Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem Svobodova 11, Praha 2 - Vyšehrad, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, čj. 2 Afs 61/2005-75, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Prahu 10 (správce daně) vydal dne 17. 6. 1998 tři platební výměry na daňové penále na dani z příjmů obyvatelstva za roky 1990 - 1992 a na jejich základě vydal dne 9. 11. 1998 exekuční příkaz č. j. 220814/98/010940/6002. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 38 Ca 182/1999, bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu o odvolání proti citovanému exekučnímu příkazu, a to z toho důvodu, že správce daně nebyl oprávněn doručovat předmětné platební výměry veřejnou vyhláškou. Proto nemohly být ani pravomocné ani vykonatelné. Správce daně následně vázán uvedeným právním názorem městského soudu platební výměry na penále dne 12. 3. 2001 doručil stěžovateli do vlastních rukou. Splatnost platebních výměrů tak nastala po uplynutí v nich stanovené lhůty k plnění, tedy dnem 27. 3. 2001. Exekuční příkaz správce daně ze dne 9. 11. 1998 byl pak Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu zrušen rozhodnutím ze dne 9. 7. 2001, čj. FŘ 5524/15/01. Finanční úřad pro Prahu 10 rozhodnutím ze dne 18. 7. 2001, čj. 210441/01/010918/5647, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých omylů ze dne 10. 10. 2001, čj. 263356/01/010918/5647, přiznal stěžovateli úrok z přeplatku (exekučních nákladů) ve výši 67.086,- Kč, který se vrací v částce 24.654,- Kč, a úrok z přeplatku ve výši 1.706.141,50 Kč, který vrátil ve výši 658.515,- Kč. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu toto rozhodnutí změnilo tak, že úrok z exekučních nákladů ve výši 33.576,- Kč činí částku 10.782,- Kč a úrok z přeplatku ve výši 1.678.834,- Kč činí částku 536.209,- Kč, takže celková výše přiznaného úroku z přeplatku se mění z částky 683.169,- Kč na částku 546.991,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční ředitelství uvedlo, že podle ustanovení § 73 odst. 10 daňového řádu náleží úrok z neoprávněně vymožené částky, což znamená, že ho nelze počítat ode dne zablokování peněžních prostředků na exekucí postiženém účtu, nýbrž teprve ode dne jeho vymožení, tzn. odepsání z účtu. K výši úrokové sazby pak uvedlo, že daňový řád sice přesně nestanoví, zda má být brána v potaz tzv. proměnlivá diskontní sazba, nicméně vycházeje z podstaty úroku je nutno respektovat, že úrok má daňovému subjektu nahradit to, co by mohl získat v případě, kdy by peněžní prostředky měl uloženy u peněžního ústavu. V takovém případě by k úročení docházelo rovněž podle proměnlivé sazby. Finanční ředitelství konečně uvedlo, že ustanovení § 64 daňového řádu nevylučuje použití vymožených peněžních prostředků na úhradu nedoplatků. V daném případě proto byly neoprávněně vymožené peněžní prostředky přeplatkem pouze do doby, než nastala splatnost platebních výměrů na penále na dani z příjmů obyvatelstva, tj. do 27. 3. 2001, a do tohoto data byl stěžovateli přiznán úrok z přeplatku. Postup, kdy by musely být nejprve vráceny vymožené peněžní prostředky a teprve poté by mohlo být zahájeno vymáhání nedoplatku, by odporoval ustanovení § 59 odst. 5 daňového řádu i smyslu daňového řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 Ca 306/2003, správní žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 Afs 61/2005, kasační stížnost stěžovatele zamítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. Podle jeho názoru se v řízení vyskytly dvě sporné otázky: 1.) vymezení období, za které má stěžovatel nárok na úroky podle ustanovení § 73 odst. 10 daňového řádu, a 2.) stanovení výše diskontní úrokové sazby ČNB, která měla být použita. K vymezení počátku předmětného období stěžovatel tvrdí, že podle ustanovení § 73 odst. 6 písm. a) daňového řádu se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank. V daném případě proto vymáhání bylo zahájeno dne 9. 11. 1998, kdy správce daně vydal exekuční příkaz č. j. 220814/98/010940/6002 na přikázání pohledávky na účtech stěžovatele. Stěžovatel dne 10. 11. 1998 požadoval vyplatit úroky a bylo mu znemožněno nakládat s vymáhanou částkou, tzn. nastaly vůči němu účinky neoprávněného vymáhání. Den odepsání peněžních prostředků z účtů proto neměl z hlediska práv k vymáhané částce pro stěžovatele žádný význam. Nejvyšší správní soud podle názoru stěžovatele nesprávně vyložil ustanovení § 73 odst. 10 daňového řádu, když z výrazu "za takto neoprávněně vymožené částky" dovozuje, že úročení má počít až vymožením. Uvedené slovní spojení podle názoru stěžovatele určuje toliko, z jaké částky má být úrok vypočten. V rozhodnutí je považován za poslední den neoprávněného vymáhání den 27. 3. 2004, kdy se staly splatnými platební výměry doručené dne 12. 3. 2001. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy trvala exekuce k vymožení platebních výměrů, nemohly být tyto platně doručeny. Neoprávněné vymáhání podle názoru stěžovatele trvalo až do 9. 7. 2001, kdy finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 5524/15/01 vyhovělo odvolání stěžovatele proti shora označenému exekučnímu příkazu ze dne 9. 11. 1998 a zrušilo jej. Neoprávněně vymožená částka tak nemohla být započtena na úhradu platebních výměrů, neboť jejich splatnost ještě nenastala. I v případě, že by platební výměry byly v předmětné době splatné, by podle názoru stěžovatele neoprávněně vymožená částka neměla být použita k jejich úhradě. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí nesouhlasil s názorem stěžovatele, že neoprávněně vymoženou částku nelze považovat za přeplatek podle § 64 daňového řádu s odůvodněním, že jeho úvahy nepřihlíží k faktickému obsahu citovaných ustanovení. S takovými závěry však stěžovatel nesouhlasí. Zákon podle jeho názoru nezná způsob úhrady daně použitím neoprávněně vymožených peněžních prostředků, proto tímto způsobem nelze daň hradit. Nárok stěžovatele na vrácení neoprávněně vymožených prostředků navíc vznikl až na základě rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 9. 7. 2001. K výši úrokové sazby stěžovatel uvádí, že z ustanovení § 64 odst. 6 daňového řádu v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu neplyne, že by se mohlo jednat o proměnlivou úrokovou sazbu stanovenou vždy pro jednotlivá čtvrtletí. Zákon totiž mluví o jedné úrokové sazbě, platné první den kalendářního čtvrtletí. Stěžovatel dodává, že mu bylo použití peněz jednorázově znemožněno po celou dobu neoprávněné exekuce, nelze tedy přihlížet k následným změnám úroků. Tento způsob úročení byl přijímán při výpočtu výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení v občanskoprávních věcech, podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění platném v době, kdy bylo o věci rozhodováno. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, která se opírá o úpravu nařízení účinnou od 28. 4. 2005. Při stanovení výše úroků by se podle názoru stěžovatele mělo vycházet z ceny peněz v určitou dobu na určitém místě, tedy z ceny, kterou peníze měly v době, kdy s nimi bylo znemožněno nakládat. Proto se stěžovatel domnívá, že měl nárok na 280 % diskontní úrokové sazby ČNB platné první den kalendářního čtvrtletí, kdy bylo započato s vymáháním, až do doby, kdy neoprávněné vymáhání bylo ukončeno a neoprávněně vymožená částka byla vrácena. Ústavní soud především konstatuje, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá. V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by