II.ÚS 668/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 668/17 ze dne 4. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cejpka, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 Ads 279/2015-24, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2015, č. j. 34 Ad 30/2014-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 30, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 12. 11. 1993 požádal o invalidní důchod, který mu byl přiznán od 27. 7. 1992, přičemž hrubé výdělky za období od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992 nebyly zohledněny. Dne 25. 1. 2012 požádal stěžovatel o starobní důchod, avšak ani výše ode dne 3. 2. 2007 vyměřeného starobního důchodu plně nezohledňovala stěžovatelem odpracované období od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992. K doměření stěžovatelova starobního důchodu došlo poté, co stěžovatel v archivu dohledal doklady o svých výdělcích v uvedené době, ale pouze od data 7. 8. 2007. Stěžovatel se proto domáhá doplatku za nesprávně stanovenou výši invalidního důchodu, neboť má za to, že předmětný nedoplatek vznikl v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Stěžovatel je přesvědčen, že Česká správa sociálního zabezpečení měla již při vyměřování invalidního důchodu postupovat aktivněji a vyžádat si stěžovatelovy evidenční listy buď od zaměstnavatele či příslušného archivu (kde byly následně s odstupem času nalezeny), popř. měl být s ohledem na okolnosti dané věci zvolen postup, který by umožnil přiznat doplatek invalidního důchodu nad časové období limitované příslušnou legislativou. Pokud Nejvyšší správní soud při svém závěru o omezení doby stěžovatelova nároku odkazoval na dřívější legislativní úpravu dané problematiky, podle stěžovatele se tato oblast práva stále vyvíjí, a při její aplikaci je potřeba vždy aktuálně zohlednit skutkový stav daného případu. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na závěry Veřejného ochránce práv, které sice předcházely vydání napadených rozhodnutí, ale dopadají i na ně. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 2013, č. j. 450 603 440 byla zamítnuta žádost stěžovatele o doplatek invalidního důchodu podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel námitky, které byly rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne ze dne 17. 7. 2014, č. j. 450 603 440/312-JK, zamítnuty a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Posledně citované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2015, č. j. 34 Ad 30/2014-25, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul. 4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Brně, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 7. Správní soudy v napadených rozhodnutích vycházely ze skutečnosti, že v žádosti stěžovatele o plný invalidní důchod dne ze dne 12. 11. 1993 bylo mimo jiné uvedeno, že stěžovatel pracoval v době od 29. 10. 1990 do 31. 12. 1990 u organizace Silnice s. p. Brno, a v době od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1992 u organizace Silnice Viaservis Brno s poznámkou, že od 27. 7. 1992 do 30. 9. 1992 byl v pracovní neschopnosti bez nároku na výplatu nemocenských dávek. Rozhodnutím ze dne 28. 2. 1994 byl stěžovateli ode dne 27. 7. 1992 přiznán plný invalidní důchod. Doba od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992 byla stěžovateli započtena jako doba zaměstnání, výše hrubých výdělků v tomto období dosažených však zohledněna nebyla, neboť v tuto dobu nebyly známy. V odůvodnění rozhodnutí k tomu bylo uvedeno, že se České správě sociálního zabezpečení nepodařilo výdělek za toto období došetřit, a stěžovatel byl poučen, že pokud sám předloží doklad o výši svého výdělku, bude o výši důchodu rozhodnuto znovu. Po dobu pobírání invalidního důchodu, plného invalidního důcho