II.ÚS 670/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 N 150/66 SbNU 269 Extradice cizince – vydání žadatele o azyl ve vztahu k nedostatečným zárukám spravedlivého procesu v Gruzii   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 ve věci ústavní stížnosti M. K., občana Gruzie, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti č. j. 1475/2010-MOT-T/42 ze dne 9. února 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 168/2011 ze dne 26. října 2011, jimiž bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k výkonu trestu do Gruzie je přípustné, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 399 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1. Ministerstva spravedlnosti a 2. Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení. I. Návrh na zrušení ustanovení § 399 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti č. j. 1475/2010-MOT-T/42 ze dne 9. února 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 168/2011 ze dne 26. října 2011 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 26. února 2012 a doplněnou podáními ze dne 28. února 2012, 1., 5., 6., 7. a 27. března 2012, 2. a 5. dubna 2012, 20., 22. a 27. června 2012 a 28. srpna 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením vrchního soudu k odvolání státního zástupce zrušeno usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 506/2010-609 ze dne 8. září 2011 a znovu bylo rozhodnuto tak, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie pro trestný čin zpronevěry nebo odcizení podle čl. 182 § 2 (d) a § 3 (b) trestního zákoníku Gruzie, kterého se měl dopustit tím, že dne 1. února 2005 bez předchozího souhlasu ostatních zakladatelů společnosti Maxtop M Ltd. jako jeden ze zakladatelů a ředitel této společnosti zapůjčil od A. T. částku 650 000 USD, přičemž stěžovatel tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu. Rozhodnutím ministra spravedlnosti bylo povoleno vydání stěžovatele k předmětnému trestnímu stíhání do Gruzie. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí ministra spravedlnosti a vrchního soudu porušují jeho ústavně chráněná práva obsažená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 143/1988 Sb., (dále jen "Úmluva proti mučení"), jakož i princip veřejného pořádku obsažený v § 377 trestního řádu, resp. čl. 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy a čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. V ústavní stížnosti konkrétně vrchnímu soudu vytýká, že rozhodl sám v neveřejném zasedání, a tím mu odňal možnost podat stížnost proti jeho rozhodnutí a řádně hájit svá práva, resp. se jakkoli proti němu bránit. Rozhodnutí vrchního soudu bylo pro něj rovněž naprosto neočekávané, neboť Městský soud v Praze opakovaně rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, čímž měl právo se domnívat, že k trestnímu stíhání do Gruzie vydán nebude. V novém řízení před soudem prvního stupně nadto byla nově osvědčena existence další překážky bránící vydání stěžovatele, totiž stav řízení o udělení mezinárodní ochrany. Vrchní soud přitom v rozporu se skutečným stavem věci konstatoval, že řízení o udělení mezinárodní ochrany již bylo pravomocně ukončeno. Má za to, že s ohledem na protichůdné hodnocení této skutečnosti soudy obou stupňů bylo namístě, aby ministr předložil věc Nejvyššímu soudu, a pokud tak neučinil, tak toleroval systematické porušování práv stěžovatele na spravedlivý proces. Konečně se domnívá, že pokud chtěl vrchní soud prvostupňové rozhodnutí zrušit, měl věc vrátit k novému projednání soudu prvního stupně. 3. Oběma napadeným rozhodnutím pak vytýká, že umožnila vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie, aniž se dostatečně vypořádala se zprávami nevládních organizací o stavu lidských práv v Gruzii. Z nich plyne nedostatek záruk spravedlivého procesu v Gruzii, politická perzekuce a kritický stav vězeňství. Má za to, že od orgánů Gruzie nebylo možné očekávat v daném směru nic než ujištění, že stěžovateli bude zajištěn spravedlivý proces a nehrozí mu žádné porušení jeho lidských práv. Pokud by ve svém prohlášení uvedly, že negarantují zajištění základních práv stěžovatele v průběhu trestního řízení a v průběhu výkonu trestu, nemohly by v žádném případě očekávat vydání stěžovatele. Vrchní soud tak upřednostnil tyto obecné proklamace před skutečnostmi, které plynou ze zpráv nevládních organizací o nedodržování lidských práv v Gruzii. Stěžovatel má za to, že je třeba vycházet ze skutečného stavu v soudnictví a vězeňství v daném státě, o kterém vypovídají zprávy nevládních organizací, a nespoléhat na obecné proklamace dožadujícího státu. Vrchní soud neuvedl, na základě jakých úvah došel k závěru, že nebyly zjištěny takové skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit důvodnou obavu z politického pronásledování stěžovatele. Přitom ve svém rozhodnutí nijak nezpochybnil politickou angažovanost stěžovatele. Obavy stěžovatele z možného politického pronásledování v Gruzii podporuje i to, že jako poškozený v trestním řízení vystupuje gruzínský oligarcha A. T. Oba orgány veřejné moci umožnily vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do státu, kde mu hrozí politické pronásledování a kde není zaručen spravedlivý soudní proces a ve věznicích dochází k porušování zákazu mučení a nelidskému zacházení. 4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že řízení o jeho kasační stížnosti ve věci udělení azylu, které se vede pod sp. zn. 9 Azs 6/2012, by mělo mít podle zákona odkladný účinek před jeho vydáním do Gruzie. Nesouhlasí proto s názorem vrchního soudu, že právní mocí rozhodnutí v azylovém řízení došlo k pozbytí azylové ochrany, když v době jeho rozhodnutí ještě ani nerozhodoval Městský soud v Praze o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Podotýká, že do momentu výměny osob u moci v Gruzii tzv. "revoluce růží" v letech 1993-2003 mimo jiné řídil informační službu pro analýzu a prognostiku regionální politiky při Úřadu prezidenta Gruzie. Po nástupu režimu současného rezidenta Saakašviliho pokračoval ve své politické činnosti a mj. vydával časopis "Zprávy informační společnosti", v němž byly kromě jiného mnohokrát publikovány články kriticky hodnotící režim prezidenta Saakašviliho. Z těchto okolností plynoucí hrozba pro jeho osobu byla konstatována i znalcem, jehož posudek byl proveden v řízení před soudem prvního stupně. Žádný z obecných soudů se podle stěžovatele řádně nevypořádal s tím, zda byla dodržena zákonná ustanovení vedoucí k zahájení jeho trestního stíhání v Gruzii. Má za to, že soud prvního stupně přistoupil k věci při vědomí jiných případů projednávaných gruzínských občanů, jako např. ve věci N. [nález sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195), srov. též nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65)], rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Enukidze a Girgvliani vs. Gruzie č. 25091/07 ze dne 26. dubna 2011, rozsudek ve věci Makharadze a Sikharulidze vs. Gruzie č. 35254/07 ze dne 22. listopadu 2011)], a zpráv různých lidskoprávních institucí a organizací popisujících výkon justice v Gruzii. Z nich stěžovatel shrnuje, že jde o jeho vydání do země, kde se zcela evidentně porušují lidská práva a situace se ještě zhoršila, nejsou žádné záruky spravedlivého procesu a je obecně kritizován vězeňský systém. Jeho trestní stíhání v dožadujícím státě má politický motiv a za své názory by mohl být pronásledován, a proto je možné i vykonstruování jeho trestního případu a je ohroženo jeho zdraví i život a život jeho rodiny. Vrchnímu soudu tedy vytýká, že povýšil závazky plynoucí z Evropské úmluvy o vydávání, vyhlášené pod č. 549/1992 Sb., nad závazky lidskoprávní. II. Rekapitulace návrhu na zrušení zákonného ustanovení 5. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení ustanovení § 399 trestního řádu a tvrdí, že je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Tomuto ustanovení vytýká, že jediným pravidlem, kterým se musí ministr spravedlnosti při svém rozhodování řídit, je existence předcházejícího rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání. Ustanovení neobsahuje žádná procesní pravidla či postupy. Tvrdí, že každé rozhodnutí musí být vydáno v řízení podle určitých procesních pravidel, která mají zabránit libovůli. Bez nich se rozhodnu