II.ÚS 7/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 7/14 ze dne 29. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Nykla, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 2 Afs 76/2013-23 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013 č. j. 31 Af 126/2012-40, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. ledna 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 6. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013 č. j. 31 Af 126/2012-40 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18. října 2012 č. j. 14775/12-1506-706611, jímž bylo k odvolání stěžovatele částečně změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. května 2012 č. j. 87675/12/223940707248, a to exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu [§ 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a ust. § 190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění platném od 1. ledna 2011 (dále jen "daňový řád"), s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř.")], k vymožení nedoplatku a exekučních nákladů tížících stěžovatele. Šlo o nedoplatky z celkem 13 splatných rozhodnutí správce daně. Změna spočívala v tom, že namísto částky nedoplatku 907 082, 20 Kč, byla snížena vymáhaná částka nedoplatku na 839 730,20 Kč, neboť vymáhání penále ve výši 67 352,00 Kč bránilo uplynutí promlčecí lhůty dle ust. § 70 odst. 1 a odst. 2 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného do 31. prosince 2010 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), resp. ust. § 160 daňového řádu. Současně došlo ke zvýšení částky exekučních nákladů na 16 226,00 Kč. Protože finanční ředitelství bylo zrušeno, soud jednal s Odvolacím finančním ředitelstvím jako se žalovaným [§ 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky a § 69 zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen "s. ř. s.")]. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť předmětné výměry nabyly právní moci a v rámci řízení o opravném prostředku proti exekučnímu příkazu nelze přezkoumávat zákonnost exekučního titulu. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013 č. j. 31 Af 126/2012-40 napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 2 Afs 76/2013-23 zamítl. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jak správce daně, tak i obecné soudy posoudily jeho námitky nesprávně. Stěžovatel totiž ve všech svých dosavadních podáních namítal, že správce daně nemohl vydat dodatečné platební výměry, protože mu prekludovalo právo dodatečně vyměřit daň. Ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, je totiž nutno vykládat podle zásady "3+0", nikoli podle zásady "3+1", a tedy, že správce daně má právo doměřit daň nejpozději ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období. Byť je tedy stěžovateli vytýkáno, že se nemůže domáhat věcného přezkumu exekučních titulů až v exekučním řízení, z obsahu stěžovatelových podání zcela jednoznačně vyplývalo, že stěžovatel považuje dodatečné platební výměry nikoli za nesprávné či nezákonné, nýbrž za nicotné od samého počátku jejich vydání. Výše uvedené pochybení správce daně podle stěžovatele způsobuje nikoli nezákonnost dodatečně vydaných platebních výměrů, nýbrž jejich nicotnost, nulitu, protože v době jejich vydání neexistovalo zákonné zmocnění k takovému úkonu, a proto je třeba považovat toto pochybení za natolik zásadní, že vůbec nelze hovořit o rozhodnutí správce daně, na něž by bylo lze aplikovat zásadu presumpce zákonnosti a správnosti správního rozhodnutí. Námitky brojící proti daňové exekuci shledává stěžovatel důvodnými, neboť samotný podklad pro vedení exekuce ve své podstatě neexistuje, protože dodatečné platební výměry jsou nulitní. K nicotnosti správního aktu je však nutné přistupovat z úřední povinnosti a stěžovatel tedy nemusel formálním způsobem žádat o vyslovení nicotnosti. Sám správce daně měl při vědomí toho, že dodatečně vydané platební výměry trpí natolik intenzivními vadami, že je vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze, že tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu, a že za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povinnosti stěžovateli, přistoupit k vyslovení nicotnosti dodatečných platebních výměrů a vůbec nezahajovat daňovou exekuci. Pakliže tento postup aproboval Krajský soud v Hradci Králové a následně i Nejvyšší správní soud, pak tím došlo k porušení výše uvedených ústavně garantovaných práv stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Krajského soudu v Hradci Králové, kterou podpořil i Nejvyšší správní soud, že v rámci řízení o opravném prostředku proti exekučnímu příkazu je možno přezkoumávat zákonnost pouze tohoto rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, avšak nelze přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, které tvoří exekuční titul, tedy v daném případě rozhodnutí o vyměření daně, penále a úroku. Stěžovatel je toho názoru, že tímto způsobem dochází k nepřípustnému oddělování řízení vyměřovacího a vykonávacího, když obě tato stádia spolu nerozlučně souvisí a nemohou být účelově dělena do dvou samostatných a oddělených řízení. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že nelze tolerovat ani velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně ani přehnaně restriktivní výklad podmínek osvobození od daně. Interpretace a aplikace daňového práva procesního i hmotného, tedy práva, které již samo legitimizuje jisté omezení vlastnického práva, nesmí vést k porušení tohoto základního práva tím, že nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do základního práva. Umělé rozdělování daňového řízení na řízení vyměřovací a vykonávací krátí stěžovatele na jeho právech zaručených Listinou. Podle stěžovatele je zřejmé, že správce daně při výkonu státní moci postupoval mimo zákon, neboť stěžovateli doměřil daň, když právo doměřit daň zaniklo, k čemuž měl správce daně z úřední povinnosti přihlédnout. Právní názor, dle kterého nelze ve vykonávacím řízení zkoumat věcnou podstatu exekučního titulu, který je nicotným právním aktem, a který nezakládá žádná práva ani povinnosti, nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do základního práva vlastnit majetek, ke kterému dochází v rámci daňového řízení. III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na své předchozí rozhodnutí, ve kterém konstatoval, že je-li u správního soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod. (usnesení ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 1 Afs 47/2004 - 75). Obdobně se k otázce přezkumu exekučního titulu Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 26. října 2005 č. j. 2 Afs 81/2004-54, kde vyslovil, že v exekučním řízení může být následný soudní přezkum zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právn