II.ÚS 703/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 703/19 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GALILEO REAL, k. s., se sídlem Thámova 181/20, Praha 8, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz ze dne 12. 10. 2018, č. j. NCOZ-861-424/TČ-2016-412401, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 NZN 277/2013-318, za účasti Police České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka namítá, že rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, a to konkrétně Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz (dále jen "policejní orgán") a Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ"), které zamítlo stížnost stěžovatelky, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán nesprávně a nezákonně odložil trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit F. S. a A. H. na základě trestního oznámení, podaného stěžovatelkou. 3. Z ústavní stížnosti se podává, že S. i A. H. byli prověřováni za jejich účast na skutku, za nějž již byli pravomocně odsouzeni J. Š. a M. S. za to, že ve švýcarské bance UBS, kde byl osobním bankéřem p. H., předstírajíc, že je konečným vlastníkem stěžovatelky a jejích peněžních prostředků, dojednal, že z účtu stěžovatelky vedeného u Komerční banky převede půl miliardy korun na účet vedený u švýcarské banky UBS na jméno stěžovatelky. Odsouzený S. a patrně v součinnosti s p. H. však docílili toho, že pro stěžovatelku nebyl zřízen plně funkční běžný účet u švýcarské banky UBS, ale pouze účet tzv. kmenový, na kterém nemohly být evidovány peněžní prostředky. Ve chvíli, kdy bylo z účtu stěžovatelky u Komerční banky převedeno na tento kmenový účet u banky UBS půl miliardy korun (což povaha účtu u UBS nedovolovala), byla UBS povinna tento obnos převést zpět na účet stěžovatelky u Komerční banky. P. H. však zařídil, že namísto vrácení této částky došlo k jejímu převedení na osobní účet S. vedený též u UBS. Tím došlo ke vzniku škody na straně stěžovatelky. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle líčí, jaká je souvislost mezi jednáním již pravomocně odsouzených J. Š. a M. S. a jednáním p. H. a S. Na základě předestřených skutkových okolností pak označuje závěry policejního orgánu i NSZ o absenci trestní odpovědnosti S. za jeho spolupachatelství podvodu zjevným excesem orgánů činných v trestním řízení, kdy NSZ nesprávné usnesení policejního orgánu potvrdilo a které přinejmenším z liknavosti přehlíží četné množství nepřímých důkazů usvědčujících v první řadě S., ve druhé řadě pak p. H. ze spolupachatelství trestného činu, za nějž byl odsouzen S. 5. Dalším zjevným pochybením je údajně závěr policejního orgánu o uplynutí promlčecí doby trestného činu podvodu spáchaného S. a p. H. Policejní orgán konstatoval, že použil pro pachatele příznivější právní úpravu, která stanovila promlčecí dobu na 12 let. Opomněl však, že tato právní úprava zároveň stanovuje, že po dobu pobytu pachatele v cizině (kde se S. i p. H. nacházeli a stále nacházejí) tato promlčecí doba neplyne a nemůže marně uplynout. V tomto ohledu se ze strany policejního orgánu jednalo zjevně o vadnou aplikaci úpravy délky a běhu promlčecí doby. Pokud by naopak policejní orgán na otázku promlčení aplikoval pozdější právní úpravu, která stanovila délku promlčecí doby v trvání 15 let, nemohla by se trestná činnost S. a p. H. promlčet dříve než v roce 2020. 6. Stěžovatelka nyní vymáhá náhradu jí způsobené škody v exekučních řízeních vedených proti pravomocně odsouzeným Š. a S. Š. je nemajetný, S. má majetek koncentrován na území Spojených arabských emirátů, kam uprchl a kde se nadále zdržuje (viz doplnění ústavní stížnosti - "Aktuální vývoj ohledně odsouzeného M. S."). Naproti tomu p. H. je švýcarským bankéřem s rozsáhlým majetkem a i v případě jeho odsouzení však bude dosažitelnost jeho majetku ztížena faktem, že je občanem Švýcarska. Především je to proto S., o kterém je známo, že jeho rozsáhlý majetek se nachází na území ČR. Tento majetek by v případě jeho odsouzení mohl sloužit k uspokojení pohledávek stěžovatelky. Pro stěžovatelku je tak naprosto zásadní, aby orgány činné v trestním řízení zahájily proti S. a p. H. trestní stíhání. Jen tak bude stěžovatelce umožněna realizace ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Trestní řízení je v této věci v podstatě jediným účinným prostředkem k ochraně ústavního práva stěžovatelky. 7. S ohledem na skutečnost, že obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, není nezbytné je blíže rozvádět. Ve stručnosti lze uvést pouze následující. Policejní orgán v napadeném usnesení o odložení trestní věci podezření ze spáchání zločinu podvodu S. a p. H. konstatuje, že se v dané věci nepodařilo prokázat jednání postižitelné podle trestních norem. Současně policejní orgán dospěl k závěru, že i kdyby tomu bylo jinak, je jednání S. a p. H. promlčené. Stejně tak nelze souhlasit ani se závěrem policejního orgánu, podle kterého české orgány nemají pravomoc stíhat p. H. za trestný čin podvodu. Tento chybný závěr lze podle stěžovatelky vyvrátit odkazem na ustanovení § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání trestného činu. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, o které v napadeném rozhodnutí rozhodlo NSZ tak, že byla zamítnuta. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že dosud shromážděné důkazní prostředky postačují k prokázání zásadní aktivní role S. na protiprávním vyvedení půl miliardy Kč z majetkové sféry stěžovatelky. Tato klíčová skutková zjištění (blíže rozvedená v ústavní stížnosti) prý však orgány činné v trestním řízení pomíjí a bagatelizují. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka žádá, aby bylo napadené usnesení policejního orgánu i usnesení NSZ zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby zahájil trestní stíhání proti S. a p. H. V kontextu hrozícího promlčení trestného činu podvodu pak stěžovatelka žádá, aby o podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 39 zákona o Ústavním soudu co možná nejrychleji. 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípra