II.ÚS 928/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 928/18 ze dne 20. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČKD ELEKTROTECHNIKA, a.s., se sídlem Kolbenova 936/5e, Praha 9, zastoupené JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 230/66, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 31 A 103/2017-64, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Afs 269/2017-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla dle ustanovení § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítnuta její žaloba, jíž se stěžovatelka ve smyslu ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. domáhala ochrany před nezákonným zásahem ze strany Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen "správní orgán"), který měl spočívat v nezákonné daňové kontrole (podle ustanovení § 87 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dále jen "daňový řád") stěžovatelky. Stěžejním argumentem stěžovatelky bylo od počátku tvrzení, že žalovaný správní orgán nebyl místně příslušným správcem daně pro zahájení daňové kontroly, když spornou otázkou v dané věci bylo, zda může daňovou kontrolu zahájit na základě ustanovení § 8 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen "zákon o finanční správě"), kterýkoliv finanční úřad v rámci své vybrané působnosti, anebo zda se musí jednat o finanční úřad místně příslušný podle ustanovení § 13 daňového řádu, příp. finanční úřad dožádaný či delegovaný. 3. Krajský soud v napadeném rozsudku neshledal postup správního orgánu nezákonným, když poukázal na rozdíl mezi místní příslušností podle daňového řádu a působností finančních úřadů podle zákona o finanční správě. Samotná územní působnost obecného finančního úřadu se rozpadá na dvě složky, přičemž v otázkách upravených v ustanoveních § 10 odst. 1 až odst. 3 zákona o finanční správě vykonává finanční úřad svou působnost na území vyššího územního samosprávného celku a jednotlivá jeho pracoviště se určují podle pravidel místní příslušnosti v ustanovení § 13 daňového řádu. Tzv. vybranou působnost definovanou v ustanovení § 10 odst. 4 zákona o finanční správě vykonává finanční úřad na celém území České republiky. Jinými slovy, působnost označuje okruh úkolů, které správní orgán obecně řeší (věcná působnost) na určitém vymezeném území (územní působnost). Pravidla určení věcné a místní příslušnosti oproti tomu stanoví, který správní orgán bude jednat v konkrétní věci. "Místní příslušnost tedy určuje, který ze správních orgánů, v jejichž působnosti je obecně řešení určité otázky, řeší jednotlivé konkrétní případy." Relevantní právní úprava tak v případě stěžovatelky měla za následek, že daňová kontrola zahájená jedním finančním úřadem (správcem daně I) ex lege zahajuje doměřovací řízení, které ale vede finanční úřad obecně místně příslušný (správce daně II). 4. Ani Nejvyšší správní soud se neztotožnil s uvedenými námitkami stěžovatelky, které opětovně předestřela i ve své kasační stížnosti, když akceptoval právní názor krajského soudu, že daňovou kontrolu může u daňového subjektu zahájit v rámci vybrané působnosti podle ustanovení § 10 odst. 4 ve spojení s § 8 odst. 2 zákona o finanční správě kterýkoliv finanční úřad. Proto i Nejvyšší správní soud uzavřel, že za situace, kdy zásahová žaloba představuje subsidiární prostředek ochrany před širokou škálou zásahů, pokynů a donucení ze strany veřejné správy, bylo povinností stěžovatelky specifikovat, v čem spatřuje nezákonný zásah [§ 84 odst. 3 písm. d) s . ř . s .], což však neučinila, když v průběhu řízení netvrdila žádná pochybení žalovaného správního orgánu při zahajování daňové kontroly, s výjimkou jeho místní nepříslušnosti, ve vztahu k níž ovšem "žalovaný postupoval v souladu se svými pravomocemi, ze kterých nijak nevybočil." 5. Téměř shodné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že ze strany správního orgánu došlo k nezákonnému zásahu, neboť daňová kontrola je dle jejího názoru vždy pouze kontrolním postupem, který lze vést v rámci daňového řízení, jež vůči dotčenému subjektu musí být kompetentním správcem daně řádně zahájené a vedené tak, aby tento mohl uplatňovat svá zákonná práva. Závěry obecných soudů, dle nichž daňovou kontrolu může u daňového subjektu zahájit v rámci vybrané působnosti podle ustanovení § 10 odst. 4 ve spojení s § 8 odst. 2 zákona o finanční správě kterýkoliv finanční úřad, považuje za účelové a zcela nepřijatelné. Navíc má stěžovatelka za to, že se Nejvyšší správní soud zdaleka nevypořádal se všemi jejími námitkami, když pouze zopakoval právní závěry krajského soudu, aniž by se blíže vyjádřil k jejím konkrétním tvrzením ohledně nesystémové právní úpravy v zákoně o finanční správě ve vztahu k daňovému řádu, přičemž zpochybňuje jeho závěry, že se díky "nepřímé novelizaci" dosavadní pravidla pro určení místní příslušnosti v ustanovení § 13 daňového řádu mění. Stěžovatelka proto považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelný. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Takové zásahy či pochybení krajského soudu či Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané "zásahové" žalobě ve smyslu ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. 9. Navíc, po důkladném seznámení se s ob