II.ÚS 979/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 979/08 ze dne 28. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obce Ivaň, 691 23 Ivaň, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 As 68/2006-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Ca 28/2004-15, rozhodnutí Katastrálního úřadu v Břeclavi ze dne 29. 7. 2003, č. j. 079/2003-01, a rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 11. 11. 2003, č. j. O-126/564/2003, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Katastrálního úřadu v Břeclavi, Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně jako účastníků řízení, a obce Pasohlávky se sídlem 691 22 Pasohlávky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných ve věci jejího návrhu na změnu hranice katastrálního území. Domnívá se totiž, že jejich vydáním byla zkrácena v právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Katastrální úřad v Břeclavi rozhodoval ve stěžovatelkou iniciovaném řízení o její žádosti o rozdělení dosavadního katastrálního území Mušov mezi stěžovatelku a obec Pasohlávky. Napadeným rozhodnutím navrhovanou změnu hranice neschválil. V odůvodnění uvedl, že v daném případě bylo nutným předpokladem změny hranic uzavření dohody mezi dotčenými obcemi. Protože obec Pasohlávky vyjádřila s návrhem opakovaně nesouhlas, nemohl jej katastrální úřad schválit. Odvolání stěžovatelky zamítl Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně jako nedůvodné. Zopakoval důkazy provedené katastrálním úřadem a dokazování dále doplnil. Dospěl poté ke shodným závěrům jako správní orgán prvého stupně; zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že zápis v katastru, podle něhož je katastrální území Mušov přičleněno k obci Pasohlávky, je oprávněný. Nesouhlasí-li proto obec Pasohlávky s návrhem, zákonné podmínky pro schválení změny hranice katastrálního území splněny nebyly. Podanou správní žalobu stěžovatelky zamítl shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně. V odůvodnění připustil, že v operátech katastru nemovitostí nebyla nalezena žádná listina, na jejímž základě došlo v operátu evidence nemovitostí k zařazení katastrálního území Mušov pod obec Pasohlávky. Zároveň však nebyla stěžovatelkou předložena ani jinak v řízení dohledána listina prokazující, že katastrální území Mušov do obce Pasohlávky nepatří anebo že patří do některé jiné konkrétní obce. Na základě podkladů shromážděných správními orgány (krajský soud je znovu vyjmenoval a načrtl jejich obsah) je však zřejmý závěr, že evidence Katastrálního úřadu v Břeclavi, na základě níž spadá katastrální území Mušov pod obec Pasohlávky, odpovídá skutečnosti. V případě navrhované změny hranic se tak může jednat leda o změnu hranice katastrálního území, která je shodná s hranicí obce, a proto je zde nutná dohoda obcí. K té ovšem nedošlo. Stěžovatelka se bránila ještě kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který ji ale důvodnou neshledal. Uvedl, že v daném případě, kdy byla hranice obce shodná s hranicí katastrálního území, nemohla změna hranice katastrálního území sama o sobě obstát a mohla být jen nezbytným důsledkem změny hranice obce provedené na základě dohody zúčastněných obcí. Požadavek na stěžovatelku, vyjádřený v předchozích rozhodnutích, totiž aby doložila souhlas dotčené obce s návrhem, byl proto legitimní. Touto obcí byla, jak vyplývá ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, obec Pasohlávky. Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s názorem stěžovatelky, že obec Pasohlávky byla v katastru nemovitostí jako obec, do jejíhož území náleží též katastrální území Mušov, uvedena nesprávně. V odůvodnění poukázal na to, že je vyloučena existence katastrálního území mimo území obce. Zákonným důsledkem zrušení a zániku obce (Mušov ustoupil vodnímu dílu Nové Mlýny) muselo být rovněž přičlenění jejího katastrálního území k jiné obci, jejíž orgány vykonávaly ke dni zániku na daném území veřejnou správu. Touto byla obec Pasohlávky, když byl řízení prováděn důkaz rozhodnutím o vytvoření společného národního výboru pro ni a Mušov. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že katastrální úřad ani zeměměřický a katastrální inspektorát nemohly zařazení v katastru měnit, neboť údaje v něm byly pouze převzaty z obecně závazného právního předpisu. Jakákoliv část území České republiky (s výjimkou vojenských újezdů) je součástí území některé obce. Nemůže proto nastat stav, kdy by dohodu o změně hranic nebylo s kým uzavřít, jak argumentuje stěžovatelka; Nejvyšší správní soud v této souvislosti naznačil, jaké negativní dopady by mělo vytvoření takovéhoto "území nikoho" pro vlastníky nemovitostí i další subjekty. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí. Ohledně katastrálního území Mušov nelze podle ní žádné dohody mezi obcemi uzavírat, když obec oprávněná takovou dohodu uzavřít neexistuje. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, platné ke dni zániku obce Mušov, umožňovalo vytvořit, sloučit nebo zrušit obce nebo provést jinou změnu jejich území pouze se souhlasem národních výborů a občanů dotčených obcí; dohodu pak schvaloval okresní národní výbor. Ve věci nyní posuzované neexistuje žádný důkaz o dohodě místních národních výborů Mušova a Pasohlávek, o souhlasu občanů těchto obcí ani důkaz o rozhodnutí okresního národního výboru. Skutkové zjištění Nejvyššího správního soudu, že výkon místní správy na zkoumaném území náleží obci Pasohlávky na základě usnesení plenárního zasedání Okresního národního výboru Břeclav ze dne 22. 4. 1976, stěžovatelka považuje za nesprávné a neodůvodněné. Nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění znamená v konečném důsledku porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Ustanovení § 18 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, pomíjí skutečnost, že by se k datu jeho účinnosti mohla na území republiky nacházet území po zrušené obci, dosud zákonným způsobem nepřičleněná k území jiné obce. A to právě je případ zrušené obce Mušov. Podklad k evidenci katastrálního území Mušov jako součásti území obce Pasohlávky neexistuje, přesto na tom platná právní úprava neumožňuje nic změnit a není orgán, který by mohl řádně rozhodnout, ke které obci má být katastrální území Mušov přičleněno. Závěrem stěžovatelka namítá, že katastrální úřad měl ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 36/1960 Sb. žádat nadřízené orgány o stanovisko, zda má vůbec pravomoc o návrhu rozhodnout, či zda měla kompetenci vláda České republiky. Všechny tyto skutečnosti stěžovatelka vnímá jako zásah do práva zaručených jí čl. 36 Listiny. Návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tradičně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy správních soudů a nezkoumá celkovou zákonnost rozhodnutí vydaných v soudních či správních řízeních (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů či správních orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. To se týká jak oblasti hmotného práva, tak i otázek procesních. Jeho úkolem je posoudit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. K výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy je pak povolán Nejvyšší správní soud, kterému také přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů ostatních. Ústavní soud není ani soudem skutkovým; nemůže opakovat, doplňovat ani přehodnocovat dokazování provedené soudy či správními orgány. Pod tímto zorným úhlem byla zkoumána i nyní napadená rozhodnutí. Podání stěžovatelky má celkově ráz pouhé polemiky se závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, na úrovni běžného zákona. Veškerá argumentace v rovině ústavy se vyčerpává formálním odkazem na článek 36 Listiny, a to dokonce bez upřesnění jeho konkrétního odstavce, aniž by stěžovatelka tento odkaz doprovodila podrobnějším výkladem svého uvažování. Přitom ústavněprávní argumentací nutno rozumět uvedení alespoň základní charakteristiky dovolávaného práva a výklad, jakým způsobem se obsah tohoto práva promítá do stěžovatelčina případu. Jinak je Ústavní soud manévrován do role další instance správního soudnictví, kterážto úloha je mu ovšem přímo Ústavou ČR zapovězena. Stěžovatelka, jak bylo řečeno, namítá zásah do práva garantovaného čl. 36 Listiny. Zde je formulováno právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u n