III.ÚS 1000/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1000/13 ze dne 18. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PROVENTUS Finance, a. s., se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 15/572, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze - Starém městě, Karoliny Světlé 301/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013 č. j. 8 Afs 17/2012-375, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011 č. j. 5 Af 30/2010, rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 13. 5. 2010 č. j. 2010/1531/110 a rozhodnutí České národní banky ze dne 8. 1. 2010 č. j. 2010/203/570, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a České národní banky. Česká národní banka výše specifikovaným rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010 odňala stěžovatelce povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry podle § 136 odst. 1 písm. h) a § 145 odst. 2 písm. d) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se měla dopustit celkem 11 správních deliktů podle § 157 odst. 1 písm. a), p) a q), odst. 2 písm. b), odst. 3 a 4, odst. 8 písm. e) téhož zákona. Bankovní rada České národní banky shora uvedeným rozhodnutím ze dne 13. 5. 2010 rozklad stěžovatelky zamítla. Městský soud v Praze rozsudkem stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí o rozkladu zamítl a Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem její kasační stížností zamítl. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka formulovala následující námitky: 1. Česká národní banka nedostatečně vymezila skutková jednání ve výroku a v některých případech rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. 1. 2010. 2. Totéž rozhodnutí skutky uvedené pod body (i), (iii), (x) a (xi) výroku nepřesně či za užití neurčitých slovních spojení časově zařazuje. Neobstojí ani odkaz na kontrolu z roku 2006 či neprokazatelnost okamžiku ukončení skutku pod bodem (xi) výroku, danou povahou věci. Městský soud v Praze a Česká národní banka odlišně vymezily výraz "okamžik" státní kontroly. 3. Body (iv), (ix) a (xi) výroku tohoto rozhodnutí vadně vymezují skutkové jednání a způsob spáchání deliktu; bod (iv) pouze opisuje znění zákona a bod (ix) toliko souhrnně konstatuje, že údajně nevyhodnocovala informace získané od zákazníků z hlediska úrovně odborných znalostí a jejich zkušeností, jejich požadavků na službu, vztahu k riziku a k finanční situaci. Bod (xi) vytýká použití propagačních materiálů obsahujících neobjektivní či klamavé informace, avšak neupřesňuje, v jakých okolnostech tato pochybení spočívala. 4. Rozhodnutí porušuje zásadu materiální pravdy tím, že nekriticky přejímá výsledky provedené státní kontroly a nezohledňuje též, že značná část vytýkaných nedostatků byla v době vydání rozhodnutí napravena. 5. Rozhodnutí vychází z nezákonně použitých důkazů, jelikož v průběhu kontroly byly vyslýchané osoby poučeny pouze podle § 14 zákona o státní kontrole, avšak rozsah poučovací povinnosti podle správního řádu je širší. 6. Rozhodnutí postrádá dostatečné odůvodnění, přičemž většinu námitek Česká národní banka odmítla se souhrnným poukazem na skutečnosti zjištěné ve správním řízení. Za neadekvátní lze považovat vysvětlení závěrů ohledně odborné nezpůsobilosti konkretizovaných osob či vyhodnocování on-line obchodů zákazníků s ohledem na jejich odborné znalosti či zkušenosti. 7. Rozhodnutí nebere v potaz otázku naplnění kritéria společenské nebezpečnosti zejména u jednání popsaného v bodech (vi) a (vii) výroku, resp. zánik společenské nebezpečnosti odstraněním dílčích nedostatků v personálním obsazení. 8. Neobstojí ani závěry České národní banky týkající se jednotlivých správních deliktů, jmenovitě co do otázky nepřítomnosti pracovníka compliance, výkonu funkce compliance nedostatečně kvalifikovanou osobou (právní úprava v daném směru nebyla dostatečně určitá), vnitřního auditu, systému řízení rizik, střetu zájmů, sledování kapitálové přiměřenosti, vykazování kapitálové přiměřenosti, deníku obchodníka s cennými papíry, informační povinnosti vůči České národní bance, vyhodnocování investičního dotazníku, nevyhodnocování obchodů s ohledem na odborné znalosti nebo zkušenosti zákazníků a propagačních materiálů. 9. Neudržitelností z hlediska ústavního práva se vyznačují i rozhodnutí o uložených sankcích. Jednání popsané v bodech (i), (ii) a (iii) výroku, která Česká národní banka označila za nejzávažnější, nenaplňovala znaky trvajícího deliktu a není zřejmé, zda se měla dopustit protiprávního jednání opakovaného [srov. § 136 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením § 145 odst. 2 písm. d) zákona o podnikání na kapitálovém trhu] či závažného. Vytýkané jednání nezpůsobilo újmu zákazníkům ani jiným subjektům, regulační orgány dříve nepřistoupily k závažnějším postihům a absentuje též negativní vliv na trh. Česká národní banka nerespektovala ani obecné zásady správního trestání, zejména zásadou proporcionality a spravedlnosti, jakož i zásadu předvídatelnosti a kontinuity správního rozhodování tím, že postupovala zcela odlišně od srovnatelných správních deliktů projednávaných v minulosti s jinými účastníky řízení; základní zásady pro ukládání sankcí byly ignorovány. 10. Obecné soudy (Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud) pochybily tím, že z uvedených vad rozhodnutí České národní banky nevyvodily odpovídající důsledky. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Podobné platí pro ústavněprávní kontroly právního posouzení věci; i zde je významný až stav výkladové libovůle ve smyslu excesu z doktrinálních či judikaturních závěrů, jenž činí napadené rozhodnutí nepředvídatelným. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Jestliže Česká národní banka i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech oko