III.ÚS 101/24 – Ústavní soud

III.ÚS 101/24 ze dne 7. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, se sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. 68 Co 414/2023-460, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a A. H. a R. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny. 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o péči a výživě stěžovatelovy nezletilé dcery. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") předběžným opatřením ze dne 24. 10. 2023 č. j. 0 Nc 29042/2023-385, stěžovateli nařídil, aby přispíval na výživu nezletilé s účinností od 1. 9. 2023 částkou 4 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvního dne v měsíci k rukám matky (výrok I.). Obvodní soud dále rozhodl o zatímním režimu péče, tj. režimu platném do doby pravomocného meritorního rozhodnutí v řízení o úpravě poměrů k nezletilé, a to způsobem specifikovaným ve výroku II. uvedeného rozhodnutí. 4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval městský soud, který napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výroku o uložení vyživovací povinnosti a změnil ve výroku o zatímní péči o nezletilou tak, že matka je povinna snést péči stěžovatele v každém kalendářním týdnu v roce vždy v úterý a ve čtvrtek v době od 10:00 hodin do 18:00 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu v roce i v sobotu a v neděli v době od 10:00 hodin do 18:00 hodin. Městský soud dále rozhodl, že po zbývající část doby je povinen snést péči matky stěžovatel. Současně stanovil, že k předání a převzetí nezletilé mezi rodiči dojde vždy v místě matčina bydliště a rodiče jsou povinni předat si nezletilou řádně vybavenou. 5. Stěžovatel se závěry městského soudu týkajícími se zatímní úpravy péče nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí obdobné námitky, které předkládal již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání proti předběžnému opatření. Opětovně tudíž zdůrazňuje, že usiluje o rovnoměrnou střídavou péči. Stěžovatel má za to, že zde není dán žádný objektivní důvod, proč by měla být matka v režimu péče upřednostněna (zhruba v poměru 6:1). Vyslovuje obavy, že obecné soudy budou ze stavu nastaveného předběžným opatřením vycházet též při rozhodování ve věci samé. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry městského soudu v rámci řízení, v němž obecné soudy rozhodly o zatímní úpravě výchovných a vyživovacích poměrů k jeho nezletilé dceři. 8. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. 9. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). 10. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. 11. Ústavní soud dále připomíná obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy (s vědomím specifik řízení o vydání předběžného nařízení), přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). 12. Ústavní soud přezkoumal stěžované rozhodnutí podle shora předestřených kritérií a dospěl k závěru, že městský soud při svém rozhodování vzal v úvahu uvedené ústavní požadavky a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo uvedeno, neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu stěžovatele, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují. Je totiž zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěl městský soud. Skutečnost, že stěžovatel učiněné skutkové a právní závěry odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá - a ani zakládat nemůže - porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení. 13. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěry městského soudu proto nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu rozhodnutí týkajících se předběžných opatření - přehodnocovat, n