III.ÚS 105/24 – Ústavní soud

III.ÚS 105/24 ze dne 13. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kouby, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem Západní 255/31, Praha 6, proti unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 22 Cdo 2315/2023-249 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2023 č. j. 20 Co 86/2023-209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy podle stěžovatele ústavní stížností napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, odůvodnění jejich rozhodnutí považuje za přehnaně formalistická. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") výrokem II rozsudku ze dne 15. 12. 2022 č. j. 21 C 210/2021-155 ve sporu mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanými 1) Ing. Jiřím Rážem a 2) hlavním městem Prahou určil, že ke dni smrti otce stěžovatele byla ideální 1/2 ve výroku soudu definovaných pozemků součástí společného jmění manželů, tedy společného jmění stěžovatelova otce a stěžovatelovy matky (šlo přitom o tu část pozemků, vůči nimž žalovaným bylo hlavní město Praha - pozn. Ústavní soud). Výrokem I naopak obvodní soud uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že další ideální 1/2 definovaných pozemků byla ke dni smrti stěžovatelova otce součástí uvedeného společného jmění manželů (šlo přitom o tu část pozemků, vůči nimž byl žalovaným Ing. Jiří Ráž). Výrokem III až IV obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Stěžovatel uvedený spor vyvolal s odůvodněním, že jím v petitu žaloby definované pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny ve spoluvlastnictví žalovaných (tedy Ing. Jiřího Ráže a hlavního města Prahy), ačkoliv tyto pozemky patřily stěžovatelovým rodičům, kteří je na počátku šedesátých let dvacátého století koupili od právních předchůdců žalovaných pro stavbu rodinného domu. Žalobu stěžovatele ve vztahu mezi ním a Ing. Jiřím Rážem obvodní soud zamítl s tím, že rodiče stěžovatele nedisponovali kupní smlouvou s podpisem Karla Ráže (právního předchůdce Jiřího Ráže) a o okolnosti podpisu takové smlouvy se s potřebnou obezřetností nestarali. Proto nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky ideální poloviny předmětných pozemků nebo alespoň jejich oprávněnými držiteli. Naopak ve vztahu k té části pozemků patřícím tehdejšímu Místnímu národnímu výboru Modřany obvodní soud dovodil, že rodiče stěžovatele byli v dobré víře, že jsou vlastníky této ideální poloviny pozemků, neboť Místnímu národnímu výboru Modřany mimo jiné doložili doklad o zaplacení kupní ceny na jeho účet. Obvodní soud tak dovodil, že stěžovatelovi rodiče vlastnické právo ve vztahu k hlavnímu městu Praze vydrželi, neboť byli nepřetržitě více než 10 let objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky uvedené části pozemků. S tímto odůvodněním tedy obvodní soud části žaloby vyhověl (tedy ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným hlavním městem Prahou) a částečně ji naopak ve vztahu mezi stěžovatelem a Ing. Jiřím Rážem zamítnul. 4. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel i hlavní město Praha odvolání. Po podání odvolání stěžovatel a žalovaný Ing. Jiří Ráž shodně navrhli přerušení řízení z důvodu jejich mimosoudního jednání s výhledem na uzavření dohody, na jejímž základě by stěžovatel vzal žalobu proti žalovanému Jiřímu Rážovi zpět. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") proto část sporu mezi stěžovatelem a žalovaným Jiřím Rážem vyloučil k samostatnému projednání a řízení o něm přerušil. Naopak odvolání žalovaného hlavního města Prahy shledal opodstatněným a rozsudek obvodního soudu mezi stěžovatelem a žalovaným hlavním městem Prahou změnil v jeho výroku II tak, že stěžovatelovu žalobu o určení specifikovaných pozemků jako součásti společného jmění manželů stěžovatelova otce a stěžovatelovy matky zamítl (výrok I rozsudku městského soudu). Výrokem II městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit hlavnímu městu Praze náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 37 026 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud zejména zdůraznil, že obvodní soud správně konstatoval, že rodiče stěžovatele se dostatečně nestarali o to, zda byl řádně završen smluvní proces o koupi části pozemků mezi nimi a právním předchůdcem Ing. Jiřího Ráže. Uvedený závěr se ovšem podle městského soudu musí uplatnit i ve vztahu k té části pozemků, které jsou nyní zapsány ve vlastnictví hlavního města Prahy. Obvodní soud naopak podle městského soudu pochybil, pokud na základě takřka shodných skutkových okolností učinil rozdílné závěry vůči nabytí vlastnictví ve vztahu k části pozemků patřících Ing. Jiřímu Rážovi (respektive jeho právním předchůdcům) a vůči nabytí vlastnictví ve vztahu k pozemkům hlavního města Praha. Rozdílný závěr ve vztahu k oběma jmenovaným žalovaným nemůže být podle městského soudu založený jen na tom, že právnímu předchůdci hlavního města Praha se od rodičů stěžovatele dostalo plnění kupní ceny, kdežto právnímu předchůdci Jiřího Ráže se takového plnění patrně nedostalo. Okolnost, že rodiče stěžovatele část kupní ceny pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy zaplatili, nemůže být rozhodná z hlediska existence nabývacího titulu a dobré víry stěžovatelových rodičů. Naopak z řízení vyplynulo, že rodiče stěžovatele byli na nesrovnalosti v jejich vlastnictví k předmětným pozemkům opakovaně upozorňováni mimo jiné ze strany geodézie a Místního národního výboru Modřany, na což však dostatečně nereagovali. Už z toho důvodu tedy podle městského soudu rodiče stěžovatele nemohli být v dobré víře, že jim patří relevantní část nyní sporných pozemků. 5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel v rámci svého dovolání podle Nejvyššího soudu neformuloval žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Stěžovatelovi rodiče nemohli vlastnické právo k předmětné části pozemků, které jsou nyní ve vlastnictví hlavního města Prahy, nabýt vydržením, jestliže nejpozději v roce 1975 byli i podle Nejvyššího soudu příslušným pracovištěm geodézie a Městským národním výborem Modřany opakovaně vyzýváni k předložení nabývacího titulu, přičemž tento nabývací titul nikdy nepředložili a jejich vlastnické právo tak nikdy nebylo zapsáno v příslušné evidenci. Už tím podle Nejvyššího soudu stěžovatelovi rodiče objektivně pozbyli dobrou víru, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů předmětných pozemků. Rozhodnutí městského soudu tak podle Nejvyššího soudu zjevně nezávisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení by se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když zjevně rovněž není důvod, aby městským soudem v dané věci řešené právní otázky byly hodnoceny jinak. II. Argumentace stěžovatele 6. Obecné soudy se podle stěžovatele dostatečně nezabývaly eventuálním putativním titulem pro nabytí vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví hlavního města Prahy ze strany jeho rodičů. Konkrétně stěžovatel zmiňuje, že jeho rodiče mohli vlastnického právo k relevantním částem pozemků nabýt již jen samotným přijetím nabídky ze strany právního předchůdce vedlejšího účastníka. Soudy také nezohlednily, že jeho rodiče za uvedenou část předmětných pozemků uhradili kupní cenu. V rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016 [(N 144/82 SbNU 287); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] obecné soudy neposoudily historický kontext, v jakém stěžovatelovi rodiče vlastnické právo k částem pozemků nabyli. Obecné soudy stěžovatelův případ neposuzovaly dostatečně vzhledem k jeho individuálním okolnostem. Naopak stěžovatelovi rodiče byli podle jeho názoru vždy v dobré víře ve vztahu ke svému vlastnickému právu k předmětným pozemkům. Stěžovatelovi rodiče navíc ve vztahu k předmětným částem pozemků dlouhou dobu platili příslušnou daň z nemovitostí. Vlastnické právo stěžovatelových rodičů nemůže být zpochybněno jen proto, že příslušná smlouva byla ztracena nebo nebyla řádně registrována státním notářstvím. Nejvyšší soud podle stěžovatele postupoval nesprávně, pokud nenapravil pochybení městského soudu spočívající v tom, že městský soud přiznal hlavnímu městu Pr