III.ÚS 1058/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1058/24 ze dne 21. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem nám. J. Žižky 39/2, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soud ze dne 30. ledna 2024 č. j. 22 Cdo 3961/2023-289, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2023 č. j. 57 Co 221/2022-251 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. června 2022 č. j. 38 C 161/2021-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a L. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví vedlejší účastnice řízení jako žalobkyně a stěžovatele jako žalovaného k nemovitým věcem (dále jen "nemovité věci") - k bytové jednotce v rozsudku specifikované, s níž je spojen podíl na společných částech domu, ve které se bytová jednotka nachází, jakož i podíl na pozemku, na níž tato budova stojí (výrok I). Tyto nemovité věci okresní soud přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice řízení (výrok II) a uložil jí povinnost zaplatit za ně stěžovateli na vypořádání spoluvlastnictví částku 161 250 Kč (výrok III), výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky V a VI rozhodl o nákladech řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení na jedné straně a Českou republikou - okresním soudem na straně druhé. Okresní soud přitom - zjednodušeně řečeno - zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků na návrh vedlejší účastnice řízení, která v takovém spoluvlastnictví z různých důvodů setrvat nechtěla (uváděla například trestnou činnost, které se měl stěžovatel dopouštět) s tím, že v předmětném bytě bydlí od roku 1957 a v době rozhodování okresního soudu žádnou jinou možnost bydlení neměla. Naopak stěžovatel měl podle okresního soudu své bydlení vyřešeno. 3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil v jeho výrocích I, II a III. Shodně s okresním soudem zrušil podílové spoluvlastnictví k uvedeným nemovitým věcem (výrok I rozsudku krajského soudu), tyto nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice řízení. Zároveň jí uložil zaplatit stěžovateli na vypořádací podíl částku 187 000 Kč (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (výrok II). Výrokem V dále nepřiznal vedlejší účastnici řízení a stěžovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a výroky III, IV, VI a VII rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení na straně jedné a Českou republikou na straně druhé, a to jak pro řízení před okresním, tak i před krajským soudem. I pro krajský soud bylo podstatné, že vedlejší účastnice řízení vlastní 3/4 podílu na uvedených nemovitých věcech, stěžovatel toliko jednu čtvrtinu, a že vedlejší účastnice řízení uvedenou bytovou jednotku užívá nepřetržitě od roku 1957. Jinou možnost bydlení zatím nemá, byť vzhledem ke svému věku má podanou žádost do chráněného bydlení. Naopak stěžovatel v bytě nikdy nebydlel, svou vlastní bytovou potřebu má uspokojenou a bytová potřeba jeho nejbližších příbuzných za dané situace podle krajského soudu nemůže hrát významnější roli. Při stanovení obvyklé ceny nemovitých věcí vycházel krajský soud z ceny 748 000 Kč, jak ji stanovil soudem ustanovený znalec Ing. Libor Hampl, který byl před obecnými soudy ve vztahu ke svým závěrům slyšen a svůj znalecký posudek vzhledem k plynutí času a k nárůstu cen nemovitých věcí aktualizoval. Naopak ani podle krajského soudu nebylo možno vycházet ze znaleckého posudku znalce Ladislava Byrtuse, který soudu předložil stěžovatel. Stěžovatelem oslovený znalec totiž podle krajského soudu nevycházel při stanovení ceny ze srovnatelných nemovitých věcí (sporná bytová jednotka je v původním stavu a neprošla žádnou větší rekonstrukcí nebo revitalizací); stěžovatelem oslovený znalec tedy podle krajského soudu dostatečně nepřihlédl ke stáří a stavu bytu. Okresní soud rovněž podle krajského soudu nepochybil, pokud o náhradě nákladů řízení rozhodl s ohledem na to, že spor byl veden o vypořádání spoluvlastnictví, kdy nelze bez dalšího vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč postoj stěžovatele v rámci vypořádání spoluvlastnictví nepovažoval za šikanózní nebo obstrukční. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nemohla založit otázka, zda v dané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu měl krajský soud nechat vypracovat revizní znalecký posudek za situace, pokud se lišila cena nemovitých věcí stanovená soudem ustanoveným znalcem a znalcem, na něhož se obrátil stěžovatel. Krajský soud podle Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně vysvětlil, proč ze závěrů znalce Ladislava Byrtuse nemohl vycházet a v čem jeho závěry nejsou správné. Pokud dále stěžovatel ve svém dovolání zpochybňoval způsob vypořádání spoluvlastnictví v dané věci, pak touto částí argumentace se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť k ní stěžovatel v rámci dovolání neformuloval žádnou zobecnitelnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje hodnotu nemovitých věcí určenou soudem ustanoveným znalcem, neboť jejich hodnota byla ve skutečnosti - v souladu se závěrem, k němuž dospěl i jím oslovený znalec - dvojnásobná. Vedlejší účastnici řízení byly za dané situace předmětné nemovité věci přikázány do vlastnictví za nepřiměřeně nízkou cenu. Nebylo rovněž zohledněno, že vedlejší účastnice řízení je ve věku 89 let, zažádala o umístění do domova důchodců a její syn má bytovou potřebu vyřešenou. Naopak blízcí příbuzní stěžovatele bytovou potřebu vyřešenou nemají a mohli by bytovou jednotku lépe využít. Stěžovatel rovněž odkázal na majetkový spor, který mezi sebou vedl jeho syn a syn vedlejší účastnice řízení. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje správnost znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, neboť znalec pro určení ceny předmětné nemovitosti nesprávně určil a vybral srovnávací vzorky. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz) s tím, že tento judikát nemůže být v jeho věci použit. Konečně se stěžovatel domnívá, že pokud se cena nemovitých věcí určená soudem ustanoveným znalcem a znalcem, kterého oslovil stěžovatel, liší dvojnásobně, je nesporné, že jedním z posudků musel být spáchán závažný zločin. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov