III.ÚS 11/24 – Ústavní soud

III.ÚS 11/24 ze dne 30. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 8 Tdo 762/2023-1146, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2023 č. j. 5 To 66/2022-966 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2022 č. j. 48 T 6/2022-713, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Evy S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva (svobody) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nad tento rámec pak stěžovatel v ústavní stížnosti ještě zdůrazňuje, že soudy v jeho věci porušily princip rovnosti stran a princip rovnosti zbraní, dostatečně neodůvodnily, proč v řízení neprovedly některé navrhované postupy (v tomto ohledu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná). Nadto se podle stěžovatele ve věci vyskytuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného trestného činu se zjednodušeně řečeno dopustil tím, že análně a orálně znásilnil na dámské toaletě vedlejší účastnici Evou S. (dále též "poškozená"). Tímto činem stěžovatele poškozená utrpěla lehčí fyzická poranění v podobě hematomů, bolesti ve vlasové části hlavy způsobené taháním za vlasy a bolestivosti konečníku. Dále utrpěla poruchu psychického zdraví ve formě středně těžké posttraumatické stresové poruchy, která se u ní rozvinula do té míry, že jí byl následně přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky vzniklou majetkovou škodu ve výši 30 469 Kč a poškozené majetkovou škodu ve výši 70 536 Kč. Stěžovateli byla též uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 286 250 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy v penězích byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvolání stěžovatele proti všem výrokům a k odvolání poškozené toliko proti výroku, jímž byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy a odkázání poškozené se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I). Dále uložil obžalovanému povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 1 877 468 Kč (výrok II). Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud zejména uvedl, že řízení před krajským soudem nebylo stiženo žádnými závažnými procesními vadami, které by měly dopad na správnost skutkových zjištění krajského soudu nebo které by znamenaly porušení práva stěžovatele na obhajobu. Rovněž struktura a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu odpovídají podle vrchního soudu požadavkům zákona. Krajský soud z jím provedených důkazů vyvodil podle vrchního soudu logické a přesvědčivě závěry, které ve svém rozhodnutí dostačujícím způsobem rozvedl. V napadeném rozhodnutí krajský soud podrobně vysvětlil, proč nenechal opětovně vyšetřit poškozenou stěžovatelem navrhovanou metodou, proč nevyslechl stěžovatelem navrhované svědky a proč považoval za zcela přesvědčivé závěry znalců, kteří v rámci řízení vypracovali hodnocení poškozené z pohledu psychiatrie a psychologie. V této souvislosti vrchní soud doplnil, že k návrhu obhajoby byly uvedené znalecké posudky hodnotící poškozenou již dvakrát doplňovány a dalších doplnění již podle vrchního soudu nebylo potřeba. Podle vrchního soudu také nebyla případná stěžovatelova odvolací argumentace spočívající v tom, že poškozená byla schopna dlouhou dobu po údajném znásilnění pracovat; výkonem práce také i v době po znásilnění plnila i své povinnosti splácet dlužnou částku podle splátkového kalendáře plynoucí jí jako dlužnici z insolvenčního řízení. Stěžovatel podle vrchního soudu v rámci své odvolací argumentace jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před krajským soudem, když v rámci této argumentace toliko nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, které však neodpovídá kontextu celé věci. Na druhou stranu vrchní soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že v souladu se závěry ustálené judikatury nelze jako důkazní prostředek v soudním řízení uznat výsledky fyziodetekčního vyšetření. Bez ohledu na to je vina stěžovatele prokázána řadou jiných důkazů; mimo jiné i tím, že na kalhotkách poškozené byl zjištěn preejakulační sekret stěžovatele, který ho dostatečně ztotožňuje. Nadto poškozená mimo jiné popsala, že stěžovateli v průběhu jím páchaného jednání, kterého se na ní dopustil, spadla čepice, kterou policie následně podle instrukce poškozené skutečně našla. Soudní znalci se v rámci soudního řízení podrobně vyjádřili k tomu, že oběti znásilnění se nejprve s prožitou skutečností snaží vyrovnat samy, svému okolí nedávají nic najevo, což je běžný obranný mechanismus člověka na dopady znásilnění. Dopady prožitého traumatu se u takto poškozených osob dostaví až s určitým časovým odstupem. Proto není zarážející, že poškozená byla schopna po určitou dobu ještě pracovat mimo jiné i v místech, kde k jejímu znásilnění došlo. Pokud krajský soud přistoupil ke shora specifikovanému částečnému zrušení rozsudku krajského soudu k odvolání poškozené, učinil tak proto, že se řádně a včas přihlásila se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy a tyto svoje nároky v průběhu odvolacího řízení i na základě předloženého znaleckého posudku dostatečně specifikovala. 5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že posoudil všechny stěžovatelem uplatněné výhrady, nicméně dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Takový závěr lze dovodit nejen z Nejvyšším soudem přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale také i ze skutečností zjistitelných z příslušného soudního spisu. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů pečlivě zkoumaly proces a utváření znaleckých posudků, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů i věrohodnost teoretických východisek, jimiž ve věci oslovení znalci nakonec odůvodnili své závěry. Je pravdou, že soudem oslovení znalci vyhotovili znalecký posudek na zdravotní stav poškozené již v průběhu přípravného řízení, proto však soudy zároveň zohlednily, že část dalších svědků byla vyslechnuta až později v pozdějších fázích řízení. Z toho důvodu byl znalcům zapůjčen kompletní spisový materiál a znalci i po jeho prostudování dospěli k závěru, že později učiněná zjištění na závěrech jejich posudku nic nemění. Nejvyšší soud se také v rámci svého usnesení věnoval poškození psychického zdraví oběti stěžovatelova skutku, přičemž zdůraznil její ohrožení chronickým průběhem onemocnění, které se u poškozené může vyvinout v poruchu osobnosti. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jediným přímým důkazem jemu za vinu kladeného trestného činu byla výpověď poškozené, v níž se ovšem podle stěžovatele vyskytují značné rozpory. Stěžovatel rovněž upozorňoval na to, že pokud měl poškozenou znásilnit v kabince toalety, pak takový postup údajně není z hlediska její prostorové dispozice dost dobře možný. Údajné poškození psychického zdraví poškozené v řízení nebylo dostatečně podloženo. K doplnění znaleckého zkoumán