III.ÚS 1110/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1110/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Sýkory, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2019 č. j. 4 Afs 369/2018-22 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2018 č. j. 22 Af 100/2017-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 22 Af 100/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne 12. 5. 2015 byla hlídkou mobilního dohledu Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "celní úřad") u skladového areálu nacházejícího se na adrese Třanovice 279 zastavena nákladní souprava reg. zn. XXX a YYY, kterou řídil Luboš Kotúčik. Po zastavení nákladní soupravy se k ní dostavil stěžovatel a předložil hlídce nákladní list a CMR. Při provedení kontroly byla zjištěna přeprava 267 500 krabiček cigaret bez platné tabákové nálepky, tj. celkem 5 350 000 ks cigaret, a 120 000 krabiček cigaret bez platné tabákové nálepky, obsahující celkem 2 400 000 ks cigaret. Dne 13. 5. 2015 stěžovatel na žádost hlídky mobilního dohledu celního úřadu zpřístupnil svými klíči návěs zaparkovaný ve skladovém areálu na pozemku parc. č. 1827 v obci Třanovice, opatřený padělanou registrační značkou české imatrikulace YYY, bez nálepky technické kontroly. Při kontrole zde byly nalezeny tabákové výrobky, konkrétně 108 000 ks krabiček cigaret bez platné tabákové nálepky, které obsahovaly celkem 2 160 000 ks cigaret. Celní úřad uzavřel, že stěžovatel tyto zjištěné cigarety skladoval a dopravoval na daňovém území České republiky bez platné tabákové nálepky, dovodil proto povinnost stěžovatele podle § 9 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb."), spotřební daň přiznat a zaplatit. Na základě tohoto závěru vydal celní úřad platební výměr dne 22. 3. 2017 č. j. 40552/2017-570000-32.1 za zdaňovací období měsíce května 2015 ve výši 23 486 700 Kč. 3. Proti citovanému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 7. 2017 č. j. 28166-2/2017-900000-304.5 změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že se stěžovateli jako plátci daně vyměřuje podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 23 486 700 Kč. Výše daňové povinnosti stěžovatele zůstala nezměněna, vedlejší účastník však v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že formulace výroku a odůvodnění rozhodnutí celního úřadu může způsobit určitou míru nesrozumitelnosti, proto nahradil výrok rozhodnutí celního úřadu výrokem novým, resp. doplněným. 4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, který ji rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 22 Af 100/2017-32 zamítl. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že z průběhu řízení je nade vši pochybnost zřejmé, že stěžovateli byla daň vyměřena jako osobě jednak vybrané výrobky dopravující (7 750 000 ks cigaret zjištěných 12. 5. 2015 příslušníky celní správy u skladového areálu v Třanovicích) i jako osobě vybrané výrobky skladující (2 160 000 ks cigaret, zjištěných dne 13. 5. 2015 ve skladovém areálu v Třanovicích). Uvedené vyplývá nejen z odůvodnění samotného platebního výměru, ale též z odůvodnění napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka. Za této situace nelze než dospět k závěru, že formulace výroku napadeného rozhodnutí, která je v odkazech na použité právní předpisy bezchybná, avšak neobsahuje slovo "skladující" ani "dopravující", nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobila. Zvolil-li přitom vedlejší účastník při změně prvostupňového rozhodnutí - platebního výměru - způsob této změny tím, že prvostupňový výrok nahradil výrokem svým, postupoval sice způsobem, který plně neodpovídá dikci § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), nicméně stěžovateli tímto způsobem rozhodnutí nevznikla žádná újma, neboť z napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že vedlejší účastník prvostupňové rozhodnutí změnil, a jak. Vedlejší účastník tak nepřekročil svou pravomoc vyplývající mu z § 116 odst. 1 daňového řádu. Za nedůvodnou považuje krajský soud rovněž námitku, že vedlejší účastník neoznačil řádně předpis, podle kterého rozhodoval, neboť neuvedl, o jaké znění jde. Za situace, kdy se znění § 4 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb. od 12. 5. 2015, kdy došlo k zjištění skladování a přepravování předmětných cigaret, do vydání napadeného rozhodnutí dne 10. 7. 2017 nijak nezměnilo, krajský soud považuje postup vedlejšího účastníka sice za nepřesný, nicméně nijak nezasahující do práv stěžovatele. 5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 4 Afs 369/2018-22 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozhodnutí vedlejšího účastníka má všechny zákonné náležitosti, je srozumitelné a nemůže být označeno za nepřezkoumatelné. Povinnost, kterou vedlejší účastník stěžovateli uložil, i důvody, pro které tak učinil, jsou z rozhodnutí zřejmé, a to i osobě bez právnického vzdělání. Z § 102 odst. 1 písm. d) a odst. 3 daňového řádu přitom nevyplývá, že důvody vyměření daně by měly být uvedeny ve výroku. K námitce o nepřípustnosti nahrazení výroku rozhodnutí celního úřadu novým zněním výroku vedlejším účastníkem [rozpor s § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu], Nejvyšší správní soud poukázal na svou judikaturu, podle které vzhledem k specifikům daňového řízení, zejména vzhledem k nemožnosti zrušení rozhodnutí a vrácení věci správci daně k dalšímu řízení, není vadou řízení, pokud odvolací orgán změní rozhodnutí správce daně tak, že výrok jeho rozhodnutí nahradí novým zněním. V nyní projednávané věci si navíc Nejvyšší správní soud ze spisu správního orgánu ověřil, že faktická změna rozhodnutí celního úřadu rozhodnutím vedlejšího účastníka spočívala pouze ve formálních korekcích, nikoli v obsahových změnách, a vyměřená daňová povinnost stěžovatele ani její právní důvod vyjádřený ustanovením zákona, jež bylo použito, se nezměnily. Za nedůvodnou měl Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatele, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí vedlejšího účastníka je založena tím, že uvedl ve svém rozhodnutí, že daňová povinnost stěžovatele je založena § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních "ve znění pozdějších předpisů", tj. bez konkretizace, jakými zákony byl zákon o spotřebních daních změněn. Nejvyšší správní soud připouští, že by bylo jistě srozumitelnější, kdyby vedlejší účastník jasně uvedl, které znění zákona o spotřebních daních považoval za rozhodné, avšak v daném případě stěžovatel nemohl být nijak uveden v omyl, neboť o rozhodném znění daného ustanovení nemohlo být jakýchkoli pochyb, protože § 4 odst. 1 písm. f) byl za celou dobu platnosti zákona o spotřebních daních měněn pouze jednou, a to zákonem č. 59/2010 Sb., s účinností od 1. 4. 2010. Skutkové okolnosti zakládající daňovou povinnost stěžovatele nastaly v květnu 2015 a rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo vydáno v červenci 2017, stěžovatel by proto stěží mohl předpokládat, že by na jeho případ mělo být aplikováno citované ustanovení ve znění účinném před dubnem 2010. Tvrdil-li stěžovatel, že jeho daňová povinnost nastupuje v případě, že spotřební daň nebyla uhrazena osobou, která tabákové výrobky uvedla do volného oběhu v České republice, Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem, že § 9 odst. 1 a 2, resp. § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb. stojí vedle sebe a lze je aplikovat nezávisle na sobě, samotnou povinnost zaplatit daň přitom stěžovateli ukládá § 4 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, ze kterého současně vyplývá jistá subsidiarita jeho daňové povinnosti, neboť ta tíží osobu dopravující nebo skladující vybrané výrobky pouze, pokud neprokáže, že jde o výrobky pro její osobní spotřebu, popř. neprokáže, že jsou řádně zdaněnými výrobky. K námitce stěžovatele, že krajský soud rozhodoval v nesprávném složení senátu, neboť senátu měl předsedat Mgr. Jiří Got