III.ÚS 1176/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1176/24 ze dne 22. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Restpeja, s. r. o., se sídlem U Průhonu 466/22, Praha 7, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 116/7, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2024, č. j. 10 Afs 165/2022-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Finanční úřad neuznal stěžovatelce nárok na odpočet daně, který uplatnila na základě faktury vystavené společností Alfosa, s. r. o. (dále jen "Alfosa"). Podle finančního úřadu totiž neprokázala, že plnění spočívající ve "zprostředkování možnosti pronájmu nebytových prostor" přijala právě od této společnosti. 2. Finanční úřad proto stanovil stěžovatelce nadměrný odpočet daně ve výši 247 743 Kč a Odvolací finanční ředitelství jeho platební výměr potvrdilo (viz platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu č. j. 1875002/18/2007-50522-107884 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 41996/19/5300-21442-809464). 3. Stěžovatelka neuspěla ani před správními soudy. Městský soud zamítl její žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Oba soudy dospěly k závěru, že k odepření nároku na odpočet daně došlo v souladu se zákonem a že stěžovatelčiny námitky nejsou důvodné (viz rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 50/2019-31 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 165/2022-34). 4. Stěžovatelka považuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za protiústavní, a proto proti němu podává ústavní stížnost. II. Stěžovatelkou namítaná porušení základních práv a svobod 5. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky porušil její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 39) a Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3 a čl. 4). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka: a) vyvrací některé pochybnosti, které podle orgánů veřejné moci znevěrohodňovaly společnost Alfosa jakožto dodavatele plnění (viz část III.1 tohoto usnesení), b) zpochybňuje nestrannost Nejvyššího správního soudu (viz část III.2 usnesení), c) namítá, že řádně nevypořádal jednu z jejích námitek (viz část III.3 usnesení), d) tvrdí, že je zcela nepochopitelné, že správce daně navzdory okolnostem případu zpochybňuje, že k popsanému obchodu došlo (viz část III.4 usnesení), a e) upozorňuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odporuje judikatuře Soudního dvora Evropské unie (viz část III.5 usnesení). 6. Stěžovatelčiny argumenty jsou podrobněji popsány v následující části tohoto usnesení. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Podstatou řízení o projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož stěžovatelka nesplnila hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, ústavně souladné. 8. Posouzení toho, zda má konkrétní daňový subjekt nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je především otázkou hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva - zejména § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty. Hodnocení skutkového stavu a výklad podústavního práva přitom v našem právním systému náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. 9. Ústavní soud je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí anebo řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na námitky uvedené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že nic takového v této věci nenastalo. 1. Námitka ohledně pochybností o dodavateli plnění 10. Stěžovatelka namítá, že pochybnosti finančního úřadu, které podle něj znevěrohodňovaly společnost Alfosa jakožto dodavatele plnění jsou jen seznamem vybraných tvrzení, které jsou ze své podstaty nerozptýlitelné. Tyto pochybnosti vyvrací takto: a) to, že společnost Alfosa "obchodovala s hutním materiálem", neznamená, že nemůže jedinkrát uskutečnit cokoli jiného, b) to, že "se společností stěžovatelka neuzavřela zprostředkovatelskou smlouvu", není pravda, protože s ní stěžovatelka uzavřela smlouvu ústní, c) to, že stěžovatelka "sama tvrdila, že plnění uskutečnil pan Tomáš Tomšej", není relevantní pochybnost, protože tento člověk jednal za společnost Alfosa, d) to, že "Tomáš Tomšej nebyl jednatelem společnosti Alfosa" stěžovatelka věděla, a to že nebyl "ani jejím zaměstnancem" nezjišťovala, což ji nelze přičítat k tíži, e) to, že "Tomáš Tomšej fakturu odeslal ze své soukromé e-mailové adresy, nikoli z adresy, kterou měla používat společnost", nezakládá důvod k pochybnostem - a to proto, že je takový postup běžný a že jím zaslanou fakturu vystavila společnost Alfosa a podepsala jiná fyzická osoba, f) to, že ačkoli byla faktura vystavena na částku 1 694 000 Kč, "plnění bylo uhrazeno pouze částečně ve výši 1 400 000 Kč [...], což představuje částku základu daně" a že "částka ve výši 294 000 Kč nebyla stěžovatelkou společnosti uhrazena (jedná se o částku "na korunu přesně" odpovídající DPH)", stěžovatelka potvrzuje, ale zároveň nedokáže rozlišit, proč tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti, g) to, že "navázání obchodní spolupráce se společností Alfosa, resp. s panem T. T., bylo nejasné", stěžovatelka potvrzuje a zároveň dodává, že "už to tak zůstane", h) to, že "hodnota samotného předmětu fakturace byla nepřiměřeně vysoká, pokud se mělo jednat o provizi za zprostředkování možného pronájmu restaurace bez záruky dohody a písemné smlouvy", není relevantní pochybnost, protože správce daně neprovedl žádnou korekci nákladů, cena byla stanovena v souladu s tržními principy a pro stěžovatelku byla výhodná (jelikož jí zaplatila až po poskytnutí služby a nemusela hradit žádnou zálohu). 11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčiny námitky, kterými se snaží vyvrátit pochybnosti daňových orgánů (potvrzené rozhodnutími obecných soudů) k závěru o protiústavnosti napadeného rozhodnutí nepostačují. 12. Některými z těchto námitek - konkrétně námitkami d), e), g) a h) - se Ústavní soud nemohl věcně zabývat, protože je stěžovatelka neuvedla v kasační stížnosti, ačkoli tak učinit mohla. Takové námitky jsou podle rozhodovací praxe Ústavního soudu materiálně nepřípustné. Jak totiž Ústavní soud opakovaně uvádí, požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (zakotvený v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se vztahuje nejen na posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/23, bod 14; I. ÚS 1645/19, bod 8; III. ÚS 1757/16, bod 13). 13. Zbylé námitky - konkrétně námitky a), b), c) a f) - stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, Nejvyšší správní soud na ně reagoval a i navzdory nim rozhodl, že ke zrušení zamítavého rozsudku městského soudu není důvod. Tento závěr přitom z hlediska ústavnosti plně obstojí. Výše nastíněné skutečnosti - na které je třeba nahlížet v jejich souhrnu, a nikoli izolovaně - jsou pro posuzování daného případu relevantní. Závěr, že dohromady vytváří důvodné pochybnosti o tom, zda společnost Alfosa skutečně vyvinula deklarovanou obchodní aktivitu, protiústavní není. 14. Stěžovatelka navíc v naprosté většině neoznačuje skutečnosti, o které daňové orgány opřely své pochybnosti, za nepravdivé, ale pouze jim přikládá jinou váhu. Výše uvedené pochybnosti taktéž nejsou ty jediné, o které se daňové orgány při neuznání stěžovatelčina nároku na odpočet opíraly (jak Nejvyšší správní soud uvádí v bodě 24 napadeného rozhodnutí). Snížit jejich roli se přitom stěžovatelka neúspěšně snažila již v řízení před krajským soudem a daňovými orgány. 2. Námitka nestrannosti Nejvyššího správního soudu 15. Stěžovatelka dále zpochybňuje nestrannost Nejvyššího správního soudu - a to zejména kvůli tomu, jakým způsobem do odůvodnění svého rozhodnutí převzal a aproboval "pochybnosti" daňových orgánů (viz bod 24 rozhodnutí). Nejvyšší správní soud k nim navíc podle stěžovatelky nic vlastního nedodal a ani nezmínil její kasační námitky. 16. Nejvyššímu soudu nelze vytýkat, že ve svém rozhodnutí shrnul indicie, které podle daňových orgánů ukazují, že skutečným dodavatelem plnění byl někdo jiný než společnost Alfosa (viz skutečnosti uvedené již v bodě 10 tohoto usnesení, případně v bodě 24 napadeného rozhodnutí). Nejenže tento přehled zvyšuje srozumitelnost jeho následných úvah, ale navíc svědčí o tom, že se řádně seznámil s obsahem rozhodnutí daňových orgánů. 17. Nejvyšší správní soud nebyl povinen k pochybnostem daňových orgánů cokoli dodávat. Pro účely jeho posouzení plně postačilo, že tyto pochybnosti považoval z