III.ÚS 1479/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1479/14 ze dne 16. 4. 2015 Povinné očkování   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky Barbory Přibylové, zastoupené zákonnou zástupkyní Stanislavou Smahovou, právně zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014 č. j. 7 As 27/2013-59, spojené s návrhem na zrušení § 1 písm. b) ve slově "pravidelného", § 2 odst. 1 písm. a), § 2 odst. 2, § 3, § 4, § 5, § 6 a § 7 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích práv dle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 odst. 1, 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále jen "Úmluva o biomedicíně") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i tam specifikovaná rozhodná ustanovení vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o očkování proti infekčním nemocem"). Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 12. 8. 2011, č. j. S-MHMP 468364/2011, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitelky Mateřské školy Montessori ze dne 7. 4. 2011 č. j. 46/2011, vydané podle § 165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), o nepřijetí stěžovatelky do mateřské školy. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 11 A 334/2011-48, zamítl. S poukazem na rozhodná ustanovení zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), školského zákona, vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem, dovolávané Úmluvy o biomedicíně, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 17/2005, dospěl ohledně ústavněprávní problematiky povinného očkování ve vazbě na právo účasti ve školních a předškolních zařízeních k závěru, že Úmluva o biomedicíně úpravu povinnosti podrobit se pravidelnému očkování obsaženou v zákoně o ochraně veřejného zdraví nevylučuje, ale naopak ji připouští, a tudíž rozhodnutí žalovaného není v rozporu s jejím čl. 5 a 6, čl. 10 Ústavy České republiky, ani s čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny. Jako nedůvodnou též shledal námitku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek odůvodnění, neboť z něj bylo zřejmé, jaké skutečnosti byly důvodem nepřijetí stěžovatelky, a v odvolacím řízení, jež "tvoří" s řízením vedeným před ředitelkou mateřské školy "jeden celek", postupoval žalovaný tak, aby "napravil pochybení, které lze najít v odůvodnění rozhodnutí ředitelky mateřské školy". Soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, že nemůže ohrožovat ostatní děti v kolektivu, pokud jsou očkované; k tvrzení ohledně případné kontraindikace očkování a absence jejího důkladného zjišťování uvedl, že je na jejích zákonných zástupcích, aby tuto otázku řešili s příslušným zdravotním pracovníkem, přičemž tyto skutečnosti nebyly a nemohly být předmětem správního řízení. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala. S odkazem na právní závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu sp. zn. 8 As 6/2011 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06 neshledal opodstatněnými námitky a tvrzení stěžovatelky, že povinnost podrobit se očkování nelze stanovit předpisem nižší právní síly (vyhláškou), že by stanovení povinnosti podrobit se povinnému očkování bylo v jejím případě nepřiměřeným zásahem do jejích práv a že byla zasažena ve svém právu na vzdělání, resp. že byla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postoj její zákonné zástupkyně ve věci podrobení se stanovenému pravidelnému očkování byl veden především péčí o její zdraví, přičemž zákonná zástupkyně očkování jako takové neodmítá, ale pouze chce mít jako rodič rozhodující slovo ohledně jakéhokoliv medicínského zákroku, včetně očkování vlastního dítěte. Podrobně rozvedla důvody, pro které zákonná zástupkyně odepřela souhlas s jejím očkováním s tím, že povinným očkováním není ve skutečnosti zajištěna ochrana veřejného zdraví alespoň v takovém rozsahu, aby právě tato ochrana byla dostatečným důvodem pro omezení práva jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem, práva na zdraví a život a práva na vzdělání, a je rovněž v rozporu s čl. 26 Úmluvy o biomedicíně, pokud rozsah omezení ve vztahu k výkonu práv deklarovaných touto úmluvou je stanoven pouze podzákonným právním předpisem, jenž svým obsahem ani nevyhovuje podmínce "nezbytnosti" omezení ve smyslu čl. 26 Úmluvy o biomedicíně. Jelikož tak nejsou platně stanovena pravidelná očkování, jimž by se měla ve smyslu § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví podrobit, nemá oporu v zákoně ani rozhodnutí o jejím nepřijetí do mateřské školy, které současně vnímá i jako zásah do svých oprávněných zájmů na možnost vzdělání a jeho svobodnou volbu. V podrobnostech se pak vymezuje proti právním závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 6/2011, o které soud i v její věci své rozhodnutí opřel, a setrvává konečně i v tvrzení ohledně vady správního řízení, neboť se skutečný důvod nepřijetí do mateřské školy dozvěděla až z rozhodnutí žalovaného, a tudíž nedošlo pouze k doplnění odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ale "k nahrazení celého rozhodnutí". Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Klíčové pak je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje s věcmi, v nichž již dříve Ústavní soud rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS ÚS 449/06, a zejména pak nálezy ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 a Pl. ÚS 19/14. To je významné potud, že se závěry v nich obsažené uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Ač Ústavní soud v této věci v úplnosti odkazuje na plná odůvodnění těchto nálezů, považuje současně za praktické i zde připomenout vůdčí závěry, tam vyjádřené. K zásadní otázce, zda je povinným očkováním zajištěna ochrana veřejného zdraví alespoň v takovém rozsahu, aby právě tato ochrana byla dostatečným důvodem pro omezení práva jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem, práva na zdraví a život a práva na vzdělání, Ústavní soud již v nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06 vyslovil, že "jakkoliv citovaná Úmluva (o biomedicíně) stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6), současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti "v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných" (čl. 26 Úmluvy). Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústa