III.ÚS 153/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 153/24 ze dne 13. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EDHESSA, s. r. o., se sídlem Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2023 č. j. 5 Afs 43/2021-91, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovatelce se náhrada nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka dále svou ústavní stížnost spojila s návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, vyplývá, že stěžovatelka podala v roce 2009 u Finančního úřadu Brno III (dále jen "původní správce daně") dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za druhé čtvrtletí roku 2007, v němž nárokovala nadměrný odpočet ve výši 24 846 572 Kč. Původní správce daně ovšem dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost tohoto nároku. Následné odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí původního správce daně bylo vedlejším účastníkem zamítnuto a rozhodnutí původního správce daně bylo potvrzeno. Podle vedlejšího účastníka totiž stěžovatelka mimo jiné neprokázala, že v jejím případě došlo ke zdanitelnému plnění, které využila pro svou ekonomickou činnost. Stěžovatelka dále napadla toto rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, kterou ovšem Krajský soud v Brně zamítl. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta, neboť stěžovatelka neodstranila v rámci řízení o kasační stížnosti vadu spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. Toto usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 3. Za daného stavu následně stěžovatelka dne 26. 4. 2016 podala u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") nové dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 2007. Současně ve vztahu k téže dani a k témuž zdaňovacímu období stěžovatelka podala u správce daně návrh na obnovu řízení ve věci dodatečného daňového přiznání. Návrh na obnovu řízení vedlejší účastník svým rozhodnutím zamítl, přičemž toto jeho rozhodnutí není předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti. Správce daně řízení o nově podaném dodatečném daňovém přiznání svým rozhodnutím ze dne 24. 5. 2016 č. j. 2143571/16/3203-50524-80203 zastavil z důvodů, které stanoví zákon, a to podle § 106 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí vedlejší účastník v celém rozsahu zrušil a svým rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 č. j. 57243/16/5300-21442-711315 změnil tak, že řízení o novém dodatečném daňovém přiznání stěžovatelky zastavil z odlišného důvodu, a to podle § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu, tedy z důvodu, že dodatečné daňové přiznání stěžovatelky je podáním ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. 4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 7. 2018 č. j. 22 Af 26/2017-55 zamítnuta. Citovaný rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019 č. j. 2 Afs 316/2018-35 zrušen, stejně jako bylo zrušeno rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podmínkou pro zastavení daňového řízení pro překážku věci rozhodnuté byla podle Nejvyššího správního soudu nejen shodná daň, ve stejné výši a za stejné zdaňovací období, ale musela být dána shoda ve skutkových okolnostech. Vedlejší účastník přitom podle Nejvyššího správního soudu pochybil, když řízení o novém dodatečném daňovém přiznání stěžovatelky zastavil z důvodu překážky věci rozhodnuté, aniž řádně posoudil, zda stěžovatelkou uváděná rozhodnutí soudů z občanského soudního řízení nepředstavují změnu skutkového stavu oproti původním rozhodnutím. 5. Na základě tohoto kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu vydal vedlejší účastník rozhodnutí ze dne 15. 6. 2020 č. j. 20990/20/5300-21442-712895, jímž změnil rozhodnutí správce daně tak, že řízení o dodatečném daňovém přiznání stěžovatelky zastavil podle § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu pro překážku věci rozhodnuté. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí soudů vydaná v občanském soudním řízení nepředstavují novou skutečnost, která by odlišovala skutkový stav rozhodný pro stanovení daně od tohoto, z něhož vycházel původní správce daně v době rozhodování o prvním dodatečném daňovém přiznání stěžovatelky. Následná žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka byla krajským soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 25 Af 96/2020-48. Správce daně podle krajského soudu nemohl rozhodnout o novém stanovení daně, a to pro uplynutí desetileté prekluzívní lhůty, neboť veškerá soudní řízení v této věci byla zahájena již za účinnosti daňového řádu, v rámci něhož se uplatní § 148 odst. 5 daňového řádu vylučující použití § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") s tím, že tedy nemůže dojít ke stavení lhůty pro stanovení daně. Žádná další stěžovatelkou tvrzená skutečnost tak již poslední známou daň s ohledem na uplynutí desetileté prekluzivní lhůty pro stanovení daně nemohla změnit. V řízení, zahájeném druhým dodatečným daňovým přiznáním stěžovatelky lhůta pro stanovení daně, a tedy i pro stanovení změny poslední známé daně, uplynula dne 30. 6. 2017 a v řízení tak již nebylo možno pokračovat. Vedlejší účastník proto podle krajského soudu rozhodl správně o zastavení řízení. 6. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Stěžovatelka přitom svoji argumentaci v kasační stížnosti - podobně jako následně i v nyní posuzované ústavní stížnosti - postavila na zásadním východisku, že pokud došlo k tomu, že z důvodů uplynutí lhůty pro stanovení daně správce daně ztratil pravomoc daňovému subjektu daň stanovit, měl postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2022 č. j. 2 Afs 60/2021-23 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz) a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09 [(N 39/60 SbNU 463), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Citovaná rozhodnutí vychází z toho, že pokud pro stanovení daně neexistuje jiný podklad, musí být daň stanovena ve prospěch daňového subjektu podle daňového tvrzení samotného daňového subjektu (tedy na základě tzv. konkludentního vyměření daně). Nejvyšší správní soud se však necítil uvedeným nálezem Ústavního soudu vázán a nemusel se zabývat ani možným judikatorním rozporem vyvolaným uvedeným rozsudkem sp. zn. 2 Afs 60/2021, neboť v posuzovaném řízení o opakovaném dodatečném daňovém přiznání stěžovatelky byl dán samostatný důvod pro zastavení řízení spočívající v překážce věci rozhodnuté (tato okolnost nyní posuzovanou věc přitom podle Nejvyššího správního soudu odlišuje jak od skutkových okolností rozsudku sp. zn. 2 Afs 60/2021, tak od nálezu sp. zn. I. ÚS 3244/09). Po podání stěžovatelkou uplatněného dodatečného daňového přiznání totiž neprobíhal postup pro odstranění pochybností o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání (jako tomu bylo právě v situaci řešené Ústavním soudem), s jehož neúčinností z důvodu pozdější prekluze spojoval Ústavní soud a Nejvyšší správní soud v uvedených rozhodnutích důsledek v podobě vyměření (případně doměření) daně v souladu s naposledy podaným (dodatečným) daňovým přiznáním; v případě stěžovatelkou vyvolaného řízení a opakovaného dodatečného daňového přiznání nepřicházela jakákoliv změna na poslední známé dani v úvahu. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího správního soudu nebyla nijak poškozena tím, že k zastavení řízení