III.ÚS 165/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 165/06 ze dne 12. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. L.M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 4 Ads 55/2004-38, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2004, č.j. 18 Cad 25/2004-13, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 22. 1. 2004, č.j. 276 106 405, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka podáním ze dne 27. 6. 2003 požádala Českou správu sociálního zabezpečení o vyplacení příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o soudních rehabilitacích), jenž by náležel jejímu manželovi, a to za období od 1. 7. 1990 do 23. 2. 1994, kdy zemřel. Rozhodnutím tohoto správního orgánu ze dne 22. 1. 2004 byl požadavek stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že manžel stěžovatelky žádost o úpravu důchodu za svého života nepodal a podmínky pro nástupnictví stěžovatelky podle § 63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o důchodovém pojištění") splněny nebyly. Rozsudkem Krajskému soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, č.j. 18 Cad 25/2004-13, byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že postup podle § 26 zákona o soudních rehabilitacích, na který stěžovatelka v žalobě poukázala, by "přicházel v úvahu" jen v případě, že by o příplatek ke starobnímu důchodu požádal manžel stěžovatelky ještě před svojí smrtí; odkázal též na ustanovení § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a úpravu přechodu nároku na dávku. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č.j. 4 Ads 55/2004-38, zamítl. Vycházel ze zmíněného § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož mají po smrti oprávněného nárok na přiznání dávky důchodového pojištění osoby zde uvedené jen v případě, kdy oprávněný ještě za svého života o nárok požádal; z toho plyne, že pokud se tak nestalo, nelze nárok těmto osobám přiznat. Nadto podle § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích bylo nutné nárok uplatnit ve tříleté lhůtě zde vymezené (v dané věci do 17. 1. 1994), a to se nestalo. Nárok na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudních rehabilitacích tudíž - uzavřel Nejvyšší správní soud - nemohl přejít na stěžovatelku ani se zřetelem k ustanovení jeho § 26. Stěžovatelka nárok na příplatek k důchodu obhajuje v ústavní stížnosti argumentací, že - za prvé - ustanovení § 25 a § 26 zákona o soudních rehabilitacích jsou v poměru speciality k § 63 odst. 1 zákona o důchodovém zabezpečení a mají před ním přednost, za druhé, lhůta tří let pro uplatnění nároku dle § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích se na "výpočet důchodu" nevztahuje, a - za třetí - nárok jí přísluší jakožto dědičce podle § 26 tohoto zákona. Okolnost, že jí příplatek k důchodu, jenž by náležel zemřelému manželovi za jeho života, nebyl přiznán, pokládá stěžovatelka za porušení práva dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny) a práva na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny). Právo na spravedlivý proces pak dovozuje z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jestliže vyslovil, že se zabýval "i dalšími v kasační stížnosti obsaženými tvrzeními", avšak tyto blíže nekonkretizoval, a ani neuvedl, z jakých důvodů je neshledal relevantními. Konečně stěžovatelka poukázala na nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, I. ÚS 565/03, v nichž Ústavní soud podle jejího názoru posuzoval obdobné otázky, spojené s odškodněním osob podle zákona o soudních rehabilitacích. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 609/06 posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu - ústavní stížnost proti (obsahově shodnému) zamítavému rozsudku Nejvyššího správního soudu, který vycházel ze shodné skutkové situace, a v němž byl uplatněn i shodný právní závěr. V usnesení ze dne 13. 3. 2007 Ústavní soud stížnost tamní stěžovatelky (obdobného obsahu) kvalifikoval jako návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, jej odmítl, neboť zásah do ústavně zaručených práv neshledal. Poté, co rekapituloval rozhodné okolnosti, Ústavní soud - s důrazem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jenž "nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením" - v odůvodnění (výše označeného) odmítavého usnesení konstatoval, že neshledal zásah do základních práv stěžovatelky proto, že "přechod nároků, jejichž uplatnění se zůstavitel ať už z jakýchkoliv důvodů nedomáhal, v projednávané věci upravuje ustanovení § 26 zákona o soudních rehabilitacích, avšak týká se výhradně odškodnění. Podle ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudních rehabilitacích je to však výhradně poškozený, který může požadovat, aby odškodnění bylo transformováno do podoby měsíčních příplatků k důchodu. Jinými slovy řečeno, zákonodárce přiznal možnost zvolit formu náhrady pouze oprávněnému, pozůstalým pak přiznal nárok, ale nikoliv možnost volby". Tyto závěry, dříve Ústavním soudem vyslovené, se uplatní logicky i v dané věci. Tomu koresponduje i jejich důsledek, totiž, ve shodě s tím, co bylo předznačeno shora, důvod pro hodnocení i této ústavní stížnosti jakožto zjevně neopodstatněné. Již jen pro doplnění je přiléhavé připomenout právní posouzení, jež podal v dřívější věci Nejvyšší správní soud (sp. zn. 6 Ads 97/2005), neboť je zjevně výstižné. S Nejvyšším správním soudem je namístě souhlasit, že ustanovení § 25 zákona o soudních rehabilitacích je speciální úpravou odškodnění pro oblast důchodového pojištění, a to jak možností přepočtu důchodu tak příplatku k důchodu (§ 25 odst. 7), jenž se podle § 98 zákona o důchodovém pojištění stává součástí důchodu (je na něj "nutno nahlížet jako na integrální součást dávek důchodového pojištění"), čemuž odpovídá, že otázky přechodu nároků na tyto dávky nutno posuzovat zásadně v režimu důchodového pojištění. Zde platí, že "dávky důchodového pojištění představují osobní nároky pojištěnců v oblasti veřejného práva nepodléhající dědickému právu", a postavení pozůstalých systémy sociálního pojištění "řeší ...systémy dávek pozůstalostních, které vyjadřují převážně závislost těchto osob výživou na zemřelé osobě (pojištěnci)". To pak logicky platí i v případě, že jde o dávku, která má zákonný původ v zákonu o soudních rehabilitacích, neboť, jak bylo řečeno, je součástí dávek důchodového pojištění. Proto se může - pro přechod nároku na dávku - uplatnit toliko ustanovení § 63 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a co do přímého zajištění pozůstalých nastupuje samostatn